Musím říct, že mám štěstí na normální babičky a dědečky, kteří se po mém synkovi nesápou, ale jen se s ním třeba zastaví, popovídají. Sotva začal chodit, stydí se, ale má radost, že ho někdo obdivuje. Mnohem častěji ale potkávám důchodce naprosto v opačné náladě než že by nás chtěli objímat. Jsou často velmi nevrlí, popudliví, v obchodě se strašně cpou a je až s podivem, jak rychle se dá běhat s berlemi. Také v MHD je to potíž. Jsem pak ráda za každého usměvavého dědečka nebo babičku a hodlám si někam napsat jasné pokyny, co nesmím jako stará bába dělat, abych nebyla stejná :o)))
Předchozí