Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

No, je vidět, že jste nikdy nebyli v situaci, kdy - hrdost nehrdost - jste tak strašně sám a opuštěnej, že se dáte do řeči s posledním bezdomovcem na Hlaváku, jen aby vám nehráblo.
Na rozdíl od toho, co píše Zuzka - v nemocnici jsem pravda vydržela dělat necelej měsíc, ale prošla jsem tak či onak dost různých ústavů a zařízení, kde se nalézají staříci, duševně nemocní či kombinace obojího.
Před měsícem mi zemřela babička. Bylo jí 80 let. Ovdověla v 54 letech. Postupně se odstěhovaly děti, vnoučata, zůstala v podstatě sama. Moje máma (dcera) ji odvezla k doktorovi, 2x týdně jí nakoupila, ale když se viděly, v podstatě se jen hádaly. Babička přede mnou někdy i brečela, jak je to hrozný, když se ráno probudí a může akorát tak čučet z okna nebo na TV (z toho jí bolely oči, poslední roky, takže ani nečetla, měla snad zelený zákal, tuším) a je pořád sama. Vím, že se bavila s cizíma dětma - čípak jsi, jak se jmenuješ, kolik je ti let? A vím, že z toho měla radost. A to zas tak úplně sama nebyla, jsou staří lidé, kteří jsou na světě ÚPLNĚ sami. Mají se zastřelit, podle vás? Nebo mluvit do zdi? Co vám vadí na tom, že něco - s prominutím - melou? Ubude vás nebo vašeho dítěte?
Nevím. Tohle mi přijde hnusný. Asi jsem trochu přecitlivělá. Mě obecně hodně bolí vidět starý zkřivený babičky a dědečky, i ty smradlavý, protože cítím hroznou bezmoc z toho, že jim nemůžu pomoct, že příroda (Pánbůh) prostě tohle dělá a já se můžu třeba stavět na hlavu. Neštítím se jich a nepohrdám jima. Nebudu je na ulici objímat, to ne; ale když se se mnou budou chtít dát do řeči, tak je nepošlu do prdele, protože to je to JEDINÝ, co reálně udělat můžu. Dát jim pocit, že ještě existujou, že je někdo vnímá.
Nečekám, že mě pochopíte. Ale měla jsem vnitřní potřebu to napsat. :o)