Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

A ještě tohle. Z tý nemocnice jsem tehdy utekla proto, že bych se zřejmě uchlastala, kdybych tam měla zůstat; přesto to byl jedinej úsek v mým životě, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že dělám něco, co má smysl. Že můžu bejt užitečná konkrétním lidem, na který ostatní kašlou. Já na jedný straně chápu, že personál to vidí denně, že otupí, ale já bohužel nejsem typ, co by otupěl tak, aby se ho to vnitřně nedotýkalo. Proto jsem každej večer chlastala, abych měla sílu tu bolest nějak umlčet. Aspoň na chvíli. Nemám naprosto žádný idealizovaný představy sama o sobě, ale fakt si strašně vážím toho, že ty starý a nemocný lidi díky mně zažili něco hezkýho, že k nim byl někdo lidskej. I po téměř 15ti letech si pamatuju tu starou paní, která se nemohla dovolat dceři z ucpanýho telefonu na mince v mezipatře. Dala jsem jí ty dvě koruny, co tam hodila a vzala jí na sesternu, i když sestry ječely jak šílený, že to pacienti nemaj dovolený (já nebyla pacient a ten hovor jsem jim zaplatila), aby dceři zavolala, protože sice byla po otřesu mozku, ale na sanitku neměla nárok. Ta stará paní mně pak pohladila po tváři a řekla mi - slečno, vy jste anděl, takovejch lidí už moc není, přeju vám, abyste byla v životě hodně šťastná.
Zaplať Pánbůh, že takovejch lidí moc není, protože přes její upřímný přání jsem většinu života dost nešťastná. Ale pořád jsem na tom líp než ty stařenky a stařečkové, co vstávaj a lehaj v bolestech, co maj málo peněz a nemají kolem sebe živou duši, která by je vyslechla. Takže to cítím jako lidskou přirozenost, nebejt k nim krutá, protože si to prostě podle mýho názoru nezasloužej. I kdyby byli v minulosti estébáci, komunisti, zločinci, TEĎ jsou to bezbranný a zoufalý chudáci, do kterej si, jak vidno, každej rád kopne. Já ne, protože bych si pak musela přestat vážit sama sebe...