Já jsem taky takovej člověk, co skoro nikomu neodmítne pomoc, taky se vžívám do situace důchodců, vím, že jednou budu stará, sama, strašně se týhle chvíle bojím. Na druhou stranu zas nikdo nemá povinnost milovat důchodce, protože jsou samy a chtějí si popovídat.
Já se s nimi i bavím, ale když mi lezou do kočáru, tak mi to taky dost vadí. A nejenom důchodci, kdokoli jiný. Nemám ráda, když na mně cizí člověk sahá, a protože je dcera ještě malá a neumí o tom rozhodnout, nebude nikdo sahat ani na ní. Taky mi vadí podávání sušenek, bonbónů - dceru učím, že si od nikoho nemá nic brát.
Myslím, že každý by měl respektovat rozhodnutí někoho jinýho. Někomu tohle prostě vadí, někomu ne a nemyslím si, že by byl člověk špatný jen proto, že důchodcům neumožnil prohlídku kočárku.
Mezilidský vztahy jsou děsně složitý, ale na prvním místě je pro mě prostě moje rodina a starost o ní, až pak se můžu "rozdávat" ostatním (klidně řekněte, že jsem sobecká, a já teď asi vážně jsem), ale zrovna teď je můj táta dost nemocnej (rakovina), máme hodně problémů, tohle je na prvním místě (rodina, blízcí kamarádi) a já nemám náladu a ani sílu na podporu někoho dalšího, cizího...
Předchozí