Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Taky si myslím, že pisatelka to trochu přehání. Když se důchodci chtějí bavit, nechám je a povídám si s nimi, pokud mám čas, pokud se ptají na něco, o čem nechci mluvit, zavedu řeč jinam. Když je hovor pro mě neúnosný, popřeju hezký den, zdraví a řeknu - třeba se zas uvidíme a jdu. Od našeho domu kousek je pečovatelský dům. Když chodíme okolo, vždy pár důchodců sedí venku na lavičce a popovídáme - počasí, co je bolí nebo naopak konečně nebolí, a tak. Pokud by chtěli sahat na malého, tak jen řeknu - promiňte, ale on to nesnáší. Dokonce musím říct, že můj nejmladší syn je má opravdu rád. Oni se s ním baví, zajímá je, do jaké školky chodí, co tam bylo, co jedl - to má rád a rád o tom mluví. Je ale pravda, že od ledaskoho dostane třeba sušenku. Tohle chování mě neobtěžuje. Co mi hodně vadí, jsou ti, kteří na děti koukají jak na obtížný hmyz a jakékoli zvýšení hlasu dítětem či popoběhnutí nevraživě sledují a hned mají komentář o těch dnešních rozmazlených spratcích, které by oni mlátili od rána do večera. To mi vadí hodně.