Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Já jsem na první mateřské trpěla dost hroznou sociofóbií, navíc jsem introvert a těžko komunikuju s cizími lidmi. Syn se choval dost nestandardně, od narození řval v kočárku, pak se vztekal, utíkal mi atd., byl divoký. Každý den jsem se musela přemlouvat, abych vylezla z domu. Jediné mé přání bylo, aby si nás nikdo nevšímal. Bohužel, pro důchodce jsme působili jako vděčný objekt zájmu. Už od miminka neustálé rady "on pláče protože:má hlad, je mokrý, je mu zima-horko..." (ve zkratce protože jste nemožná matka), to samé se vztekáním, a navíc měl zlaté lokýnky. Takže obvykle-"Taková krásná holčička a takhle se chová". Domů jsem chodila úplně vyřízená.
Důchodci mi nevadí, když mi třeba v autobuse jedna stařenka vyprávěla, že její syn vypadal jako ten můj a že jí taky bylo líto ostříhat mu lokýnky, normálně jsem se s ní celou cestu bavila. Ale lidi, kteří už mají děti dávno dospělé a zapomněli na problémy, vědí nejlíp, jak by se dítě mělo vychovávat a jen radí a kritizujou fakt potkávat nemusím. Naštěstí už na MD nejsem. Od té doby co chodím do práce kupodivu nikoho nenapadne radit a kritizovat mě nebo moje děti.

E.