Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Mně na tom přijde maličko úsměvný, že já sama se do řeči s lidmi nedávám. Když už mne někdo osloví, tak odpovídám spíš jednoslovně, nicméně se na ty lidi nemračím a nedělám ksichty, co si to dovolili, promluvit bez dovolení na Jeho Výsost Mě. Syn je naopak dost bezprostřední a s lidma se do řeči dává, a přijde mi hezký, když se nějaká paní v metru usměje nad jeho mudrováním nebo prostě jen tak, mám příjemnej pocit z toho, že to třeba tý osamělý starý ženský zpříjemnilo den, když jí cizí dítě zarecituje básničku o chobotnici nebo jí začne vysvětlovat, jak jsme všichni ve vesmíru. Nevedu ho k tomu, sama jsem fakt spíš introvert, ale lidi mi nevaděj, nic proti nim nemám, a to i přesto, že s nima mám možná víc negativních zkušeností než maminky "odháněčky"... Samozřejmě, když vidím, že by někomu vadilo, že syn "mele", když zareaguje nepřátelsky, odmítavě, tak mu řeknu, aby tu paní/pána neotravoval, že má nejspíš nějaký starosti a není na něj zvědavej, ale po pravdě řečeno, nepamatuju si, že by se mi to stalo. Spíš naopak. Syn třeba v metru kopne do vedle sedícího člověka a já mu řeknu: "Buď prosím tě opatrný, ušpiníš pánovi/paní kalhoty," a ti lidé se usmějou a řeknou, že je to dobrý, i když je opravdu kopnul a ty kalhoty jim ušpinil...