Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Zuzano,
asi jsem větší magor. Spoléhám na to, že syn není úplně blbej a dokáže se rozhodovat na základě mnou poskytnutých informací samostatně.
Já znám jen jednoho člověka, kterej je srovnatelně nedůvěřivej se mnou. Nevěřím opravdu nikomu a nikdy. Pro mne je každý vstřícný gesto směrem k mý osobě okamžitě důvod k přemýšlení o tom, co sakra ten dotyčný chce a co tím sleduje. Syna vedu k tomu, aby v první řadě spoléhal sám na sebe, pak zase na sebe, pak možná na sebe, pak dlouho dlouho nic, pak kupka hnoje a pak všichni ostatní. :o) Snažím se, aby byl maximálně samostatnej v jednání i rozhodování. Ale nechci, aby byl paranoidní "po mamince". Aby ho ve třiatřiceti pomalu rozbrečelo, když mu někdo přinese z obchodu čokoládu, kterou má rád prostě jenom proto, že si vzpomněl a chce udělat radost jako mě. Fakt ho nenutím, aby byl laskavej na každýho páchnoucího otrapu. Nenutím ho do ničeho. On ví, co se může stát a má právo se rozhodnout podle sebe, pokud nejde o život, protože přece jen je mu čtyři a půl roku. Jenom bych ráda, aby za hezkým gestem neviděl jako já nějakej podraz. Aby byl schopnej akceptovat skutečnost, že to může bejt podraz, ale NEMUSÍ. A že od starý shrbený špinavý babičky někde v parku sice možná může chytit breberky, že po jejím "cukrátku" se může zeblít jako pes, ale že je tu taky ten faktor, že jí udělá radost, když si ho vezme a řekne děkuju, sním si to doma, a pak to klidně může vyhodit do popelnice, aby to babička neviděla...