Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Gabrielo,
myslím, že je to maličko jinak, i když rámcově na tom co píšeš něco je.
Já city moc nesypu nikam. Neumím je projevovat a pokládám je za příliš intimní věc, než abych s nima mávala kolem sebe. Spíš bych řekla, že mám nějaký automatický instinkt pomáhat, protože ze svý zkušenosti vím, kam to může vést, když nikdo nepomůže. Pořád mám handicap z toho, že jsem ten, kdo MUSÍ všechno unést, protože se narodil splachovací a silnej, že když to neudělám já, tak to neudělá nikdo. A je mi těch lidí prostě líto, říkám si, že mě to nic nestojí, udělat dobrej skutek, já to dokonce ani moc neprožívám, pamatuju si pár hodně silnejch momentů, kdy jsem se cítila dobře, že jsem opravdu byla něco platná, ale většinou to házím za hlavu a okamžitě vytěsňuju. Není to důležitý, je to přirozený.
Nemám nic, co by bylo vlastní v tom smyslu, jak píšeš. Nikdo není "můj". Každej je "svůj". Mám nějaký blízký lidi a pro ty dělám maximum, pro míň blízký to, co je podle mne třeba. Neodstrčím syna, abych podržela cizí důchodkyni... to ne. Myslím, že syn ví, že ho mám ráda, ale zároveň ví, že ho nemám ráda proto, že by byl "můj", ale za to, jakej je jako osobnost. Třeba je to blbě - jinak to neumím.