Katko,
strach o děti je přirozený, ale na základě vlastní zkušenosti si myslím, že tvůj přístup pouze dodává klid tobě. Každá z nás má nějaké rituály a teorie jak zachránit dítě před světem. Já osobně mám z úchylů také strach, když byl můj prvorozený děťátko, žil v neustálém nabádání k ostražitosti, přesně jak říkáš. A já jsem měla jakýsi klid. Chlapec byl dítko spíše nekomunikativní, takže pohodička. No a jednou se mi stala veselá příhoda, že tatínkovi zmizel v poměrně rozlehlém parku(když dával čůrat jeho sestřičku:)) Málem jsme zešíleli. Když se hoch našel, vyšlo najevo, že strávil rozjímavou hodinku s rybářem u řeky. Já jsem se ho ptala, jak je možné, že mluvil s cizím pánem a on mi odvětil, že to byl hodný rybář a jaká jsem divná, že si myslím, že rybář je zlej.Bylo mu pět. Takže ač neměl natrénováno komunikovat s lidmi, když ho někdo zaujal, šel do toho navzdory výchově praktické i teoretické.
Já ten můstek od odmítání přiměřených projevů kolemjdoucích k bezpečí před devianty tedy nevidím. Možná spíš, že takový ukecaný dítě, pro které není nějaký klábosení s velkým člověkem novinka, tak snadno na vařený nudli neutáhneš.
Předchozí