Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Ještě mě k tomu napadá jedna věc: zdá se mi, že se vlastně hodně bavíme o tom, jestli má dítě, potažmo rodič, vůbec právo ohradit se vůči nepřiměřenému jednání starších lidí. Už tu někdo psal, že byl vychováván v tom, že dospělí na něj mohou sahat a on(a) je nesmí odmítnout, což je podle mě hrůza. Myslím, že je nutné jasně říct, že ano, má právo ohradit se proti tomu, co je mu nepříjemné. Druhá věc je, že mohu, případně bych měla, brát v potaz pocity a potřeby druhých, přestože za ně nejsem nijak zodpovědná, nejsou to mí příbuzní ani známí apod. Tohle ale spadá do úplně jiné kategorie - pokud to udělám, je to ode mne LASKAVOST, ne něco, co se dá VYMÁHAT. Já jsem všema deseti pro laskavost, už jsem psala, že se s důchodci v 99,9% případů bavím vlídně a často i tehdy, když mě to moc neba, ale potřebuju vědět, že když to překročí nějakou mez, můžu s tím něco dělat. Možná má pravdu Alena, když píše o tom vývoji, já jsem teď (ve 36) taky daleko tolerantnější než dřív. Asi je to opravdu částečně věkem, ale taky určitě tím, že už si ke mně nedovolí to, co před 15 - 20 lety. Tehdy jsem bývala přednapružená, protože jsem měla pocit, že "nesmím" to, co jsem vždycky považovala za své právo (tj. ohradit se, když mi někdo leze do teritoria). Dneska vím, že to (v extrémním případě, opakuju!) udělat můžu a dokážu, což mi právě umožňuje být laskavá a mít pochopení. Ale vymáhat laskavosti vůči druhým je myslím cesta do pekel, protože to vede maximálně k pocitu tlaku, který je na mě vyvíjen, a na který pravděpodobně nebudu reagovat zvýšenou laskavostí, spíš naopak.