Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Dovolím si okopírovat část příspěvku:


"Reakce lidí na řvoucí mimino v kočáru, které matka očividně ignoruje, byly vpodstatě stejné. Všechny od důchodkyň: maminka tě nechá takhle plakat, chudáčku, nedá ti dudlíček? (Dudlík odmítá), není ti zima, jsi odkopaný(dítě bylo spíš spocené řevem), maminko, my máme hlad!
Nakonec jsem rezignovala, protože první pohled oněch dam byl na dítě - soucitný , a druhý na mne - nenávistný."


Tohle přesně znám, třináct let si pamatuju ten pocit bezmoci, když mimino řve v kočárku a já s tím nemůžu nic dělat, potřebuju nutně někam dojet. Chtěla jsem být neviditelná, ale důchodci jsou fakt neskutečný. Bez jejich připomínek bych to nějak zvládla, ale poslouchat na každém kroku rady, proč dítě řve, když to nevěděla ani dětská Dr., (prostě asi nechtěl ležet v kočárku). Se skrytým podtextem, že jsem špatná matka a to dítě jsem asi ani neměla mít, byla to hrůza. Je to přesně jak píše Kubula, byla jsem nejistá už sama o sobě tím, že mám neustále plačící miminko, kterému objektivně nic nechybí a ještě o tom diskutovat s vševědoucími důchodci. (Pozn. bydlíme v blízkosti DVOU penzionů pro důchodce:o)).


E.