Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Já odsuzuju obecné opovrhování důchodci a starými lidmi. Angel v článku píše, že potkala starou důchodkyni v paruce a velkými brýlemi, která byla asi nějak příliš komunikativní, Angel to přišlo vlezlé a bylo jí to nepříjemné. Ikdyž přístup staré paní byl pozitivní, se slovy "Jé, to je sladkej chlapeček!"
Někomu to přijde vlezlé a obtěžuje ho to, někdo to bere jinak a s babčou ještě hodí řeč, to podle nátury, momentální nálady, nevím...
Před několika lety jsme bydleli v bývalém činžáku v širším centru Prahy. Dům byl obydlen převážně důchodci. A svojí převahu nám nám dávali celkem ostentativně najevo, protože mladé rodiny s dětmi asi rušily jejich klid.
Jeden čas jsme slyšely po domě až k nám do bytu takové kvílení, skřípání, nevím, jak to vyjádřit, no zvuk to byl strašně nepříjemnej, časem nám došlo, že to musí vrzat dveře někomu v bytě. Po nějaké době, kdy už nám to dost lezlo na nervy, se manžel vydal na průzkum. Podle zvuků dorazil až do třetího patra, kde už bylo jasné, že se jedná o dveře, které kontakt s olejničkou zažily jen v dobách svého mládí. Manžel zazvonil, otevřít přišla stará paní, která nás jinak přehlížela s opovržlivou ignorancí někdejší madam, udržovala si od nás takový ten povýšený odstup. Když na ní manžel vybalil, jestli jí náhodou nevržou dveře, že to je slyšet až do přízemí k nám a že jí dveře namaže, aby už nevrzaly, byla stará paní asi trochu v šoku. Manžel prolezl byt, zjistil, že vržou naprosto všechny dveře takovým způsobem, že se divil, že se dají ještě otvírat, jak šly ztuha. Staré paní řekl, že za chvíli přijde, došel si pro vercajk a úplně všechny dveře v celém bytě jí namazal, panty, kliky, utáhl šroubky, no byl tam hodně dlouho. Za ten pozdější klid nám to stálo. Z upjaté a namyšlené důchodkyně se rázem stala velmi příjemná stará paní, která byla asi moc potěšená, že někdo projevil zájem. Samozřejmě, že ocenila hlavně to, že jí manžel všechny dveře spravil. Dětem přinesla nějakou pozornost, omlouvala se, že nás to určitě muselo obtěžovat, že jí to po tolika letech už vůbec nepřišlo, že je sama atd...Nikdy nebyla vlezlá nebo žoviální a moc ráda jsem jí potkávala. Nejraději jsem měla, když se trochu odvázala a začala vyprávět příhody ze svého mládí, protože to já miluju poslouchat životní příběhy lidí, hlavně těch starších generací, to už člověk neposuzuje někoho jako nějakou babču nebo dědka, ale jako konkrétní osobnost a přenese se v čase třeba o několik generací jinam.
V bytě přímo nad námi bydlel starý bezdětný pár. Paní byla zlá, panovačná, prostě nesnášenlivá osoba, které jsme se začali už i bát. Sotva jsme vystrčili nos z bytu, už se shora ozývala a občas poslala dolů nějakou štiplavou poznámku, dost často i nadávku. Tak v té době jsem taky moc důchodcům na jméno nemohla přijít, doma jsme se o nich vyjadřovali celkem nelichotivě jako o "plazích". Pán byl trochu ve vleku, ale byl trochu snesitelnější. Za pár měsíců paní zemřela. Později jsme se dozvěděli, že byla dlouhodobě nemocná, zřejmě věděla, že umírá. Možná to vysvětluje to její hrozné chování. Po její smrti pán jakoby omládl, čišela z něho sice osamělost, ale v očích už měl trochu jiskru a začal k nám docela inklinovat, taky tak, že nás to nijak neomezovalo a neobtěžovalo. Vždycky v neděli po obědě hrál na housle, nevím, proč to někomu vadilo, takovej milej rituál.
Díky bydlení v tomhle domě jsem se na staré lidi začala dívat trochu jinak.
Jinak procházky v parcích , to byl taky každodenní kontakt se starými lidmi. Někteří byli milí a občas prohodili laskavé slůvko na adresu našeho dítěte. A já to nikdy nijak neřešila, jestli mě to má vadit nebo ne, nikdy jsem ty kontakty nevyhledávala, ale ani jsem před nimi nijak zvlášť neprchala.