Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

První syn Samuel byl tak hodné dítě, že mi ho ostatní mamky tiše záviděly – skoro neplakal, a pořád se smál. V noci spinkal, no prostě ideální dítě. Tak jak jsem si to užívala se Samem, tak teď zažívám pravý opak s Ondrou. Je to mimořádně uřvané dítě, prvních asi 6 týdnů jakžtakž šlo – byl uřvaný tak průměrně. Pak ale začalo hotové peklo.Ondrášek pokud nespal, tak řval. Neexistovalo nic mezi tím, že by byl vzhůru a neřval. Takže jsem ho bdělého znala jen řvoucího. Na diskusi na rodinku jsem tou dobou skoro nechodila – hrozně jsem mamkám jejich hodné děti záviděla a deptaly mě příspěvky typu: Markétka nám krásně usnula, spinká a já žehlím. Zvláště na Cclaru jsem měla ‚štěstí‘, jakmile jsem nakoukla na diskusi, byla tam, a psala, jak je Markétka hodná. Samozřejmě jsem jí hodnou Markétku přála, ale říkala jsem si, co já dělám špatně? Vzhledem k tomu, že dělám vše stejně jako se Samuelem, tak si to tak neberu, prostě vím, že některé děti jsou více uplakané. Ale když vám dítě prořve den, a i předchozí, a i týdny zpět, tak to člověku na náladě nepřidá. Tou dobou jsem přestala chodit do dětských kaváren, kam jsem dřív občas se Samem zašla, protože by scénář byl následující: Já bych tam došla, Ondra by spustil řev a mohli bychom jít zase domů. Taktéž návštěvy k nám domů jsem zrušila, deptalo mně, jak se mi návštěvy snažily radit, jak uklidnit řvoucí dítě – samozřejmě nic nezabralo. Ve 4 měsících se to trošinku zlepšilo, že neřve nonstop. Má už i chvíle, kdy se směje, většinou tehdy, kdy ho chovám a povídám si s ním. Ale běda, položím-li ho zpět! Ležet on prostě nebude, vydrží to tak 5 minut s hrazdičkou, a to jen tehdy, je-li dobře naladěn. Plačtivé dítě, to je pěkný nápor na psychiku matky. Já to neberu bůhvíjak tragicky, ale jsou chvíle, kdy mám fakt dost. Nejvíce mne rozčilují dobře míněné rady okolí. Tak třeba včera. Jela jsem tramvají, a můj přebalený, nakojený Ondrášek prostě nechtěl ležet v kočáru. Spustil takový ječák, jak kdybych ho bodla špendlíkem do zadku. Nějaké dudlíky, chrastítka atd. vůbec nezabíraly, on jak chytne amok, tak řve, kouká do blba a nevnímá. To s ním můžu mluvit, cokoli, je to vše bez efektu. Babky v šalině začaly s poznámkami: ‚Pročpak to miminko tak pláče, dejte mu dudlíček…‘ Abych měla od bab pokoj, tak jsem mu ho dala, samozřejmě ho nechtěl. To já už poznám. Tak jsem zkusila na něj mluvit, ukazovat mu hračky – to vše jen kvůli babám. Pak jsem rezignovala a začala si psát sms. To baby spustily – to je hrůza, nechat takle plakat miminko!!! Z toho vyplývá - pokud se budu tvářit nešťastně, zoufale se snažit dítě uklidnit – přestože vím, že zcela zbytečně – tak je vše v pořádku. Ale nedejbože, když to neudělám – jsem krkavčí matka! Jiná situace – jakýsi pán mi řekl, že takhle nešťastné a uplakané dítě ještě neviděl, že určitě musí být nemocné! (z této hlášky jsem pak chytla slušnou depku) U doktorky – ‚To jste vy s tím věčně uplakaným miminkem?‘. ‚Vy pláčete, pokaždé, když příjdete‘. To už jsem měla zlost a řekla: ‚Ano, my řveme furt‘. Samozřejmě že mě to trápí. Ale mám dvě možnosti – buď se z toho zbláznit, nebo ne. Volím druhou možnost. Na řev se neumírá. A jednou z toho vyroste. Ale vysvětlete to okolí. Nakupuji si sama, a když se dohrabu MHD k obchoďáku, Ondra po vstupu dovnitř spustí řev a neskončí, dokud nevylezeme ven, a mnohdy řve ještě další půlhodinu. Zabírá zde jediné – nosit ho. Ale to zas moc dobře nejde dohromady s tím nákupem. Někdy to řeším klokankou, ale mám špatná záda a nemůžu ho pořád jen nosit. Říkám si – nakoupit musím, řvát bude tak či tak, jestli tady, nebo venku, to je už fuk. Ale ty pohledy lidí, když vstoupím dovnitř se řvoucím dítětem! Mnohdy to i různě komentují. Nebývá to právě nejpříjemnější. Většinou ho skoro celou dobu nosím. Až u pokladny ho položím do kočáru, to spustí nehorázný ječák. Jak kdybych ho vraždila. A je tak ‚naštvanej‘, že pak vydrží řvát až domů. Domácí práce – další problém. Vykonávám je za řevu Ondráška. Trpím u toho výčitkami svědomí, jak on pláče, ale ve špíně žít nemůžeme. Mám svůj rituál – mám svoji půlhodinku ráno kolem deváté. To je u nás jediná pravidelnost, že tou dobou usne. Učím se němčinu, tak tohle je moje půlhodinka, kdy u toho relaxuji. Pak ale mívám výčitky svědomí, že kdybych tuhletu půlhodinku raději uklízela, nemusel by Ondra tak dlouho řvát. Ale na druhou stranu – po zbytek dne se mu pak věnuji, takže mám na tohle taky právo. Máme tu binec. Neskutečný binec. Nedokážu uklízet tolik, kolik bych chtěla. Manžel na hlídání moc není, a když hlídá, tak stejně řvoucího Ondru vrazí do postýlky, tak řve tam. Něco jiného by bylo, kdyby ho choval a Ondra u toho neřval, ale když řve tak či tak, tak to bere, že je to vlastně jedno. Takže jsem na úklid a vše kolem domácnosti vlastně sama. Beru to, že je manžel unavený z práce a má právo si odpočinout, ale občas mi z toho vážně hrabe. Ale to asi všem matkám s ‚uřvanými dětmi‘. Právě teď leží Ondrášek vedle mne, řve, jak jinak, má tu hračky, já na něj mluvím, směju se…A on? Prostě řve. To už pak člověk rezignuje a ten řev nebere až tak tragicky. Bere to jako součást dne, jako samozřejmost, sice nepříjemnou, ale samozřejmost. Až mu bude rok, už takhle řvát nebude. Tím se uklidňuju. A taky tím, že nějaký pokrok tu přece jen je.