Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Milko,
uff, obdivuju tě, že ses z toho ještě nezbláznila. :o( To si vůbec neumím představit. Chápu, že to je možný, ale stejně - myslím si, že takových dětí jako tvůj Ondra není zas až tak moc. Že řev příčinu má, on ji samozřejmě má i u tvého syna, jenom je zřejmě hůř rozpoznatelná nebo má "adaptační problémy", které jsou neřešitelné a upraví se jen s věkem.
Podle mne totiž nic není bezdůvodný, jenom někdy důvod neznáme; může nám připadat natolik absurdní, že bychom se nad ním ani nezamysleli, ani by nás nenapadl. Ale když už o tom mluvíme. Mám (a vím to od dětství) jednu naprosto příšernou vlastnost, resp. ona je to spíš asi porucha v systému. :o)
Jsem naprosto nezáměrně a nechtěně "vyhroceně empatická". Nezávisí to na mý vůli, možná je to příznak poruchy osobnosti, aspoň v odborné literatuře se to tvrdí. :o) Je to "dar", který by soudný člověk nejradši zmačkal a zahodil, kdyby to šlo. Jenže ono to nejde. Abys měla příklad toho, o čem mluvím - "cítím" z lidí (i zvířat) jejich emoce a neskutečně mne to deptá. Takže ve spoustě věcí "myslím" jinak. Řekněme instinktivně.
Když se mi narodil syn, neřešila jsem, co a jak budu dělat, co je dobře nebo ne, prostě jsem se řídila tím, co jsem v danou chvíli cítila ze sebe i z něj. Myslím si, že pro hodně malý dítě - novorozeně - je strašně traumatizující prožít pocit odloučení od matky a trvá mu minimálně dalších 9 měsíců (po ukončení těhotenství), než se jakž takž srovná s tím, že je samostatná jednotka. Výchozí pozice je u všech dětí stejná, ale reakce jsou různé podle genetické výbavy jednotlivce. To máš jako např. s vážnou nemocí nebo úrazem. Ve skupině deseti lidí, kteří se ocitnou po úraze na vozíku, ve srovnatelném zdravotním stavu a se stejnou prognózou do budoucna se nebudou všichni se svým handicapem vyrovnávat stejně. U každého převáží jeden základní postoj - buďto negativní s negativním dopadem (nenávidím celý svět za to, co se mi stalo a budu to dávat každému sežrat), negativní s pozitivním dopadem (nenávidím celý svět, ale ukážu mu, že ještě nejsem odepsanej), pozitivní s negativním dopadem (stalo se mi to, jsem chudák, vyrovnám se s tím, ale litujte mne, starejte se) nebo pozitivní s pozitivním dopadem (stalo se mi to, je to fakt, a budu v rámci možností dělat maximum pro to, abych se vrátil zpět do života). Stručně řečeno. U novorozenců je to hodně podobné. Některé děti prostě nechtějí přijmout fakt - ani to ještě vědomě nedovedou - že byly vyrvány "proti své vůli" z bezpečného mateřského lůna, protestují proti tomu (separační úzkost). "Nenávidí" celý svět proto, že jsou vystaveny něčemu, co nezvládají, v čem se nedovedou orientovat, proto řvou - jaksi na protest. :o) A vzhledem k tomu, že jejich řvaní deptá i okolí, což ony zpětně vnímají, řvou ještě víc, protože to vlastně "potvrzuje" jejich nevědomý postoj - jste zlí, nenávidím vás, nemáte mně rádi.
Svého syna jsem třeba zcela záměrně měla od prvního dne jeho života vedle sebe v posteli. Chtěla jsem, aby mne cítil, aby slyšel tep mýho srdce, na kterej byl zvyklej, aby nebyl násilně odtrženej od jedinýho, co do tý doby znal. V noci nikdy nebyl sám v postýlce. Jenže on byl ten typ dítěte, který chce poznávat, který se adaptuje dobře, má radost z možností, který mu nabízí "nový" svět. Neděsilo ho to, v čem se ocitl. Nevím, co bych dělala, kdyby byl takový jako tvůj Ondra. Mám takový dojem, že ani jedna cesta není úplně dobře ani úplně špatně. Poslouchala bych instinkt.
A mimochodem - co bych skutečně řešila, na tvém místě. Zapojení kohokoli dalšího do péče o dítě. Jestli je to možné, zjednej si někoho na úklid, najdi třeba studentku, co si chce přivydělat a půjde na dvě hodinky ven i s řvoucím dítětem. Nejvíc důležitý mi přijde, abys byla v pohodě ty. Se dvěma dětmi na krku, z nichž jedno neustále řve, bych rozhodně neřešila úklid, nákup, to bych s klidným srdcem přehrála na někoho jinýho. Není to tvoje výlučná povinnost, tohle může udělat úplně KDOKOLIV, ale jako matku ve smyslu "nejdůležitější osoby pro extrémně nespokojený/přecitlivělý miminko" tě asi zastoupit nemůže nikdo...