Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Mimochodem - máme se synem velice hezkej vztah, byť možná ne úplně standardní. Říkám mu totiž věci tak, jak jsou. Někdy mám čas a náladu si s ním hrát, někdy ne. Někdy s ním můžu a chci jet na výlet, někdy ne a jede s někým jiným. On ví, že to tak je, ví že i on sám není pořád dobře naladěnej a rozvernej, učím ho brát lidi a věci reálně a realita je taková, že z něj nikdy celej svět na zadek nepadne a nikdo se mu bezvýhradně podřizovat nebude. Proč bych to měla dělat já a vytvářet mu model, kterej prostě nefunguje? Aby byl pak nešťastnej jako moje nevlastní sestra, který rodiče doslova otročili a ještě měli legraci z toho - nahrávali si to na kazeťák - že říká "tatínek je major a maminka otrokyně"? Aby při prvním střetu s realitou začal chlastat nebo brát drogy, protože přibližně v pubertě zjistí, jak se věci mají?
No, já nevím, každý máme svou pravdu a právo na svůj názor. :o) Ten můj je prostě takovýhle. :o)