Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Já bych to s těmi uřvanými dětmi postavila asi tak jako s těmi diskutovanými důchodci. Ta tolerance by se měla týkat i těch dětí a hlavně těch jejich maminek, které jsou v MHD během řevu jejich potomka samy tak vystresované, že asi neví, která bije a samy si přejí, co nejdříve z tramvaje vystoupit, ale třeba právě pospíchají pro druhé dítko do školky.
Jinak já sama za sebe musím říct, že řev dětí taky nesnáším, jak u vlastních, tak u těch cizích, tam ještě víc. On je totiž řev a pláč, to bych odlišovala a taky záleží na věku dítěte. V některém věku si dítě se svými emocemi ještě neumí poradit a ovládat je, jinde jimi právě ovládá matku. Myslím, že hlavně u kojenců, tam ta máma těžko nějak v MHD může něco řešit. Zrovna včera jsem byla s dcerou, které je 2,5roku, koupit plavky. Sobě, což byla hrůza už samo o sobě, protože nákupy nesnáším, obzvlášť pokud je musím absolvovat s dítětem. A pokud si něco ještě musím zkoušet a rozhodovat se, a to za důkladného kňourání a brečení mého dítěte, tak je to pro mě trest. Jenže plavky jsem potřebovala a nechtěla jsem čekat, až bude hlídat manžel. Já jsem prostě nevěděla, co mám dělat, jak jí umlčet. No vyřešila jsem to samozřejmě úplně nevhodně a blbě, nevýchovně, nezdravě, no prostě všechno to, co se asi fakt nemá dělat. Protože byl včera Den dětí, měla jsem v taškách nějaké dárky a pamlsky, nějaká ty čokoládky, po kterých se kazí zuby a jsou to jen prázdné kalorie, no ale my už se aspoň někdy bez toho neobejdeme, teď to svedu na tchýni, která to k nám začala tahat a od té doby mám z dětí závisláky na čokoládě. Takže abych za sebou mohla zatáhnout ten závěs v kabince, aniž by ho dítě vztekle rvalo a odtahovalo, to vše doprovázené brekotem, a já tam v butiku vystresovaná nejančila nahoře bez a hystericky neřvala na dítě, ať je zticha, posadila jsem ho do vozíku mezi tašky s dárky, sladkostmi a čokoládkami se slovy: "Na, tady máš, to si všechno můžeš vzít, to je tvoje, hlavně už buď zticha..." Docela to zafungovalo, ale i díky tolerantní a chápající prodavačce, která dítěti pomáhala všechno rozbalovat, dokonce mu pak utírala ruce a pusu od čokolád, aby jí tam z vozíku náhodou nemakalo zadělanýma rukama od čokolády na to luxusní prádýlko a noční košilky. Takže jsem domu přivezla dárečky v rozervaných papírech a vomakaný čokoládou, půlka toho byla snědená. Já vím, hrůza, určitě si říkáte, že dítě rozmazluju, že jsem neschopná, ale to byla zoufalost, protože já prostě nevydržím v obchodě ten řev, nejsem flegmatik, abych dítě nechala řvát, je mi to právě blbý i vůči ostatním lidem. Ale ty plavky už jsem konečně chtěla, byl to už druhý pokus, den předtím jsem to právě kvůli těm dětem vzdala a raději jela domů.
Takže já ty chudáky mámy, které si neumí se svými dětmi poradit docela chápu, znám to z vlastní zkušenosti.