Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Pokud má autorka skutečně kolem sebe tak neskutečně vlezlé důchodce, chápu, že je nabroušená. To, co popisuje, by mi za určitých skutečností také vadilo, ale je ještě jeden úhel pohledu, který jsem bohužel musela poznat.
nedávno jsem byla u lékaře. Čekaly tam se mnou hned tři maminky, které sebou měly holčičky v rozmezí dvou až čtyř let, bylo to těžké, člověk se snaží na ty děti usmívat a přitom má pláč na krajíčku, ale zase nechce, aby to ty dětičky viděly a třeba se neptaly, proč pláču. Nemohla bych jim odpovědět, nelze říct 3letému dítěti, že jsem měla také takovou holčičku, ale umřela mi, myslím, že by to nepochopily a ještě maminky by se na mně mohly zlobit. Ta holčička, co seděla vedle mně, pořád říkala své mamince, že ji má taaak strašně ráda, nejvíc na světě a ta druhá se k mamince pořád tulila a chtěla jí sedět na klíně, ta mi nejvíc připomínala Milenku, byla z nich asi nejmladší. Měla jsem touhu ji pohladit a políbit do vlásků, ale to jsem si už vůbec netroufla, ono by se to tak těžko vysvětlovalo. Jednou brzy po Milenčině smrti jsem si u dr. trochu povídala s jednou asi dvouletou holčičkou a její maminkou, takové ty běžné otázky, jak se jmenuje a kolik jí je let a při odchdu jsem té mamince řekla, že mi stejně stará holčička nedávno zemřela. Maminka se na mně podívala vyděšeně, ale zároveň tak nějak nepřátelsky, jakoby se mně začala bát. Tak už o tom raději nemluvím. Nezlobím se na tu maminku, chápu, že toto sdělení děsí.