Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Možná jsem moc sobecká, ale taky jsem nesnášela, když mi cizí lidé lezli do kočárku. Syn plakal, protože jsem nakupovala a tím pádem nejezdila s kočárkem (když se prostě stálo, byl řev), oni se vrhli ke kočárku a začali ho prohledávat, kde že má dudlík (jenže syn nikdy žádný dudlík neměl, protože ho nikdy nechtěl). Já vím, ti lidé (ve většině případů důchodkyně) to mysleli dobře, ale když tam syn měl svou maminku, tak se podle mě neměli starat. Teď už má synek 2 roky, dole ze schránky vytáhnu letáky a dám je do krabice (kterou pravidelně někdo odváží do sběru). S náma jde sousedka, která to vidí, u výtahu cpe svoje letáky mému synkovi, aby si měl co prohlížet. Je to blbost, ale vadí mi to, syn ty reklamy stejně zahodí dřív, než do toho 6. patra dojedem a já mám o zbytečnou starost víc (s nákupem a břichem ještě sbírat papíry po zemi). Učím syna chodit do schodů k domu samotného, brzy bude mít sourozence a potřebuju, aby tohle zvádal sám (ostatně už to patří i k jeho věku). Jenže velice často se najde moc ochotný soused, který mu pomůže popř. ho ještě vynese. A těch poznámek o tom, že děti budou málo od sebe (vychází to 2 roky a 2 měsíce), že si to teda užiju, jsem už taky slyšela dost. Jenže my to takhle chtěli.