Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Ahoj holky, s gustem jsem si přečetla vaše reakce na tenhle příspěvek. Souhlasím se vším co zde bylo uvedeno a navíc mám velmi bohaté zkušenosti s "hodnýma babičkama", protože můj dnes již 4 letý syn se vzteká zhruba od 13 měsíců. Stavy, jak ty Majko píšeš hozená zádíčka, měl můj Tomík snad 10x za den. V nejhorším období se postavil zády ke dveřím a mlátil do nich hlavou tak, že řinčelo sklo. Nejdřív se člověk bojí, že má nějakej záchvat a neví, co má dělat, pak vyzkouší všechno možný od pevného objetí (rada dle nějaké chytré knížky), přes plesknutí přes zadeček (podotýkám v té době s plenkou) po odvedení pozornosti (které se absolutně míjí účinkem) po ignoraci....no je toho hodně, co jsem zkusila. Můj závěr zní nefunguje nic, jen to přežít. Nevěřila bych, že je něco takového možné. Když byl Tomík malý, byl v mém okolí jediný kluk, všichni měli hodné holčičky, které mívaly takové ty snandartní záchvaty vzteku. Moje sestra má třeba 6 letou holku a ta to nemohla v životě pochopit.Bohužel, kdo tohle nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Obrat k lepšímu nastal, když Tomík začal mluvit. do 2 let nemluvil a tím vztekáním mi vlastně chtěl dát najevo, že mu nerozumím...Nicméně vztekání pokračuje dál, často je naprosto bezdůvodné - když mu něco zakážu, dokažu pochopit, že takto vyjadřuje svůj nesouhlas, ale jemu stačí naprostá prkotina a cvak začne to, cvak za 10 minut je jako andílek. Byla jsem s ním i na různých vyšetřeních, i u psychologa (ten mi poradil studenou sprchu nebo vrbový proutek - ale kde vezmu na ulici studenou sprchu a v kabelce fakt nechci nosit proutek jak na psa - když pominu, že je to pro mě za hranicí) a nic. Člověk zpytuje svědomí, kde udělal ve výchově chybu, ale můžu být důsledná, jak chci, nic nepomáhá. A on nakonec po půl hodině řvaní na ulici dítě bafne a utíká domů. Doma jsem to řešila tak, že jsem ho vyhodila vedle do místnosti a tam byl schopný řvát třeba hodinu...:-(
Jeho afekty se neomezovaly jen na domácí půdu, dokázal mi to předvést i na ulici a v tu chvíli se vždycky našla nějaká hodná paní, která mi přiběhla "poradit". Vrcholem bylo, kdy se mi u válejícího, vztekajícího (chtěla jsem dojít jen do 100m vzdalené obchodu pro rohlíky) se syna zastavilo 7 důchodkyň a v jednu chvíli 3 najednou a rokovaly, co bych měla udělat. Jenda by na mě zavolala policajty a sociálku, protože jsem ho plácla, a tudíž ho týrám, další, že jsem měkká a takovýmu frackovi na nasekala na prdel...a tak podobně. Tu sedmou jsem poslala už někam....bafla jsem dítě a utíkala domů bez rohlíků...
Dneska už je to lepší, milým babičkám na slova "pojď já si tě vezmu, ty jseš takovej krásnej klučík" odpovídám, jen si ho vemte, za půl hodiny byste ho vrátila....babka čumí a jde si po svým.
Jo a na ty,co lezou až do kočáru měl můj kamarád super odpověď: POZOR plive! :-)))
Jediné, co můžu poradit jsou pevné nervy, vydržet a na konci nás čeká svatozář:-))))))))))