Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Ráno jízda v autoškole, instruktor si zase pěkně procvičil hlasivky. Mamka mi přišla hlídat Ondru, a protože po autoškole jsem měla ještě rehabku, tak dojela s kočárem k rehabce, já tam ONdru nakojila a pak teprv na tu rehabku vyrazila. Tak Ondra jí celou cestu řval. To on má teĎ takové období, že nechce ležet v kočáru. Zkoušela ho i různě chovat, ale jen co ho položila, řev. Cesta z rehabky domů = totální horor. Jela jsem autobusem, mamka už vystoupila. Ondra byl nakojený, přebalený a už evidentně vyčerpaný - potřeboval usnout. Ale řval a řval. (V takové chvíli už mě ani nevnímá, a jinak než řevem se neuspí, i kdybych se třeba stavěla na hlavu). Paní co seděly za mnou mne začaly nahlas komentovat: to je hrůza, to je krkavčí matka, nechat takhle řvát miminko, ona se na něho ani nepodívá, a nechá ho tam tak řvát, kdo to má poslouchat, proč si nevystoupí...Já se na něho podívala, ale toho si dámy nevšimly. Vzhledem k tomu, že ležel na zádech, neměl tam žádnou hračku, oči měl zavřené a řval, tak ani nebylo moc na co se dívat - že by se např. mohl něčím udusit. Paní jsem ignorovala. Tak spustily znovu, a víc nahlas. To už se k nim přidal i jakýsi pán, že si mám vystoupit. Tak jsem se otočila na ty paní, řekla jim, že pokud mne chtějí něco říct, proč to neřeknou přímo mně, a řekla jsem jim, že takhle řve proto, že se musí řevem uspat, jinak u nás prostě usínání nefunguje, že řve už přes půl hodiny a já musím nějak dojet domů. Ony se do mě pustily znovu, a o to s větší vervou: tak podle vás je to normální, že takhle řve? Vy jste krkavčí matka, macecha, co nikdy neměla dítě mít, protože si ho nezaslouží...A pán: jo, a kdo to má poslouchat, okamžitě si vystupte...Já držela pláč na krajíčku, a řekla, že musím dojet domů, jelikož pak musím do školky, že mám platnou jízdenku, a tudíž neporušuji žádný zákon. To už začali brblat i ostatní - různě mne komentovat, jaká jsem kráva atd. Kdybych neměla tašky s nákupem, tak bych si ho v té situaci vzala aspoň na klín, ale byla jsem ověšená jak vánoční stromeček. A chtělo se mi děsně brečet. Moje nervy byly značně nalomené už autoškolou a teď byla konečná. Zuby nehty jsem se držela a rozbrečela se až venku, kde mě nikdo neviděl. Venku jsem Ondru znovu chtěla nakojit, protože jsem doufala, že aspoň toto zabere. Zase jsem se stala terčem nadávek, že kojím na veřejnosti(v parku na lavičce). To už bylo něco na moje nervy. Do školky nakonec vyrážím až za chvilku, malej konečně(!!!) usnul, tak se z těch nervů musím vypsat. svěřit se. Mám hrůzu z cestování do školky, protože to je taky hezkých pár zastávek, a představa, že mě dneska ještě někdo seřve...Nevím, jak bych to ustála.