Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Monty, já jsem třeba jako dítě nelibost při doteku starších příbuzných (jééé, ty jsi vyrostlaa! pocem! mlask, mlask! a už máš ženicha? :-OOO) najevo nedávala, protože do mě rodiče nějak vpravili myšlenku, že kdo je mladý, nemá nárok na nic (ani aby se mu něco nelíbilo), kdo je starý, má nárok prakticky na cokoliv. Ty pocity, co jsem z toho měla, byly pěknej humáč:-(((, takže jsem pak měla dlouhý období vzdoru a "dokazování", že mám taky svá práva. No a to, že jsem dneska k důchodcům (i těm míň příjemným) laskavá, pramení z toho, že VÍM, ŽE NEMUSÍM, že to záleží na mé úvaze a když nebudu, jsem pořád řekněme v právu (i když je to v tohle situaci takový přiblblý termín). Chci tím jen říct, že pokud dítě nedává najevo hlasitý odpor, není záruka, že ho uvnitř necítí. Než jsem syna naučila říkat "mně se nelíbí, když na mě saháte", taky v té situaci nic neřekl, ale když jsme poodešli, prskal ještě půl hodiny a happy rozhodně nebyl:-(.