Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Tak vztekání mne také zaujalo jako první, i když nepopírám, že někteří důchodci jsou opravdu kapitolka sama o sobě.
Mám tři děti, všechny jsou v současnosti v předškolním věku. Můžu s klidem prohlásit, že vztekání tohoto druhu, jak je popisováno, jsem nezažila ani u jednoho svého dítěte. Dokonce ani ve zmiňovaném "období vzdoru" nijak zvlášť nevzdorovaly. Musím souhlasit s HANOU, která píše, že vše je to o důslednosti. Všimla jsem si, že někteří rodiče chtějí řešit chování svých dětí až ve chvíli, kdy jim děti tímto vztekáním přerůstají přes hlavu, znepříjemňují život na veřejnosti, ruší domácí klid, pobuřují návštěvy, atd. My jsme začali již "od peřinky". Již kojenec může být formován, nebo chcete-li vychováván. Když mi má osmiměsíční dcera před léty vlepila facku (jenom proto, že ji to v tu chvíli prostě napadlo), dostala jasně na srozuměnou, že toto už víckrát dělat nebude. Přiznejme si, kdo by se nad tou roztomilou holčičkou neusmál a neřekl si, že z toho vyroste, vždyť mne to vlastně ani nebolelo, a vlastně tím nic špatného nemyslela ... Od té doby to už ale neudělala. Stejně tak jsme jednali i s ostatními malými projevy vzdoru a hleďme! - ty velké se nedostavily, protože děti už věděly, že si to NEMOHOU dovolit. Asi se zeptáte, jak jsme jim tedy dali "na srozuměnou". Pro takto malé děti pouhá slova nestačí. Nestačí ani domlouvání, ani apely na svědomí. Míjí se účinkem. Malé děti vám odkývou všechno, jen aby dostaly to, co chtějí. Pocity viny a projevy svědomí se dostavují až v pozdějším věku. Slova musí být něčím zdůrazněná. Něčím, co si děti dobře zapamatují. Naše děti vždy dostaly na zadek. Bez našeho hněvu, v klidu (to je velmi důležité), ale důrazně. Samozřejmě, že si chvilku poplakaly (vždy v naší náruči), ale řekněte mi, maminky, jaký je rozdíl mezi dítětem, které pláče vzteky, protože si chce něco vyvzdorovat a dítětem, které dostalo na zadek, protože se vztekalo? Pláč jak pláč, není-li pravda. Nicméně, pouze jeden pláč formuje/vychovává a zdůrazňuje, že rodič je ten, který určuje pravidla (co nakoupit, kdy jít z písku, atd.).
Dnes, přiznávám, trochu budíme pozornost. V obchodech, na návštěvách, kamkoli jdeme, lidi jsou často překvapeni, že když já anebo můj manžel dětem něco řekneme, ony bez odmlouvání poslechnou. Ne ze strachu před "vařečkou". Ale protože vědí, že poslechnout rodiče je dobré. Dokonce mne překvapují. Samy se stávají barometrem dětské (ne)poslušnosti. Vidí ve svém okolí, jaké důsledky přináší druhým dětem jejich vlastní neposlušnost. Samozřejmě, že ne vždy se jim líbí, co po nich chceme, ale v tom je vlastně ta poslušnost. Udělat to, co mi rodiče řekli, přestože se mi to zrovna nechce nebo nelíbí. Myslím, že to jsou dobré vlastnosti, pro budoucí partnery, zaměstnavatele, atd. Je jasné, že i naše děti to na nás zkouší. Ale my rodiče si tříbíme smysly a snažíme se rozeznat i ty nejmenší náznaky nežádoucího chování a řešíme to s nimi. Ne vždy se to daří rozpoznat včas, ale snažíme se. Přeji i vám všem ostatním maminkám, abyste byly úspěšné při formování svých dětí. Ony to totiž potřebují a vyžadují. Rychle najdou naše slabá místa a nedůslednost je mate. Je to náročné, to nepopírám, někdy jsem z toho i unavená. Ale vyplácí se to.