Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

přesně slovo od slova co popisuješ, takhle se ke mně vždycky choval můj otec. Měl výborné výchovné úspěchy - byla jsem vzorná holčička, šikovná, hodná poslušná. Pokud jsem měla na věc opačný názor než on, tak jsem dostala klidně a s rozmyslem naplácáno (žádné hrubé surovosti), prostě ze mně všechen vzdor vytloukl. Časem jsem pochopila, že proti němu ve svém věku a situaci vážně nemám šanci nijak vyhrát a musím se mu podřídit, protože on je dospělej a já jenom dítě. Takže jsem se chovala jak on vyžadoval, dokonce i puberta proběhla klidně a já byla pořád tou vychovanou poslušnou dívkou. Nepochybuju, že pro něj i zbytek světa to vypadalo "že jsem vzorná ne ze strachu před "vařečkou", ale protože vím, že poslechnout rodiče je dobré." Když to vezmu střízlivě, tak on ode mně vlastně nežádal nic extra, jen abych byla klidné, poslušné, dobře vychované dítě... a dosáhl toho tím, že se mnou jednal autoritativně, z pozice síly (takhle se, myslím, asi vychovávají psi). Neposlušná dcerka dostala naplácáno, aby si svou chybu dobře zapamatovala, poslušná dostávala lásku.
Otec mě ze svého úhlu pohledu vychovával skvěle, nemusel mě ani nijak moc bít, byla jsem brzy poslušná a tvárná. Z mého úhlu pohledu výchovu naprosto nezvládl, protože já dnes dobře vím, že domů jezdím jen z povinnosti a rozumových důvodů, ale toho člověka vlastně vůbec nemám ráda.
A tohle svým dětem nikdy neprovedu - vychovat je tak, aby z nich nerostli sobci a spratci se dá i jinak.