Přidat názor k článku Popálení na duši

Já už občas přemýšlím, jestli bych neměla vyhledat nějakého odborníka, protože občas se mi stává, nepravidelně, cca pět dnů v měsíci, že kamkoliv přijdu tak v mžiku "zmapuju prostor" a okamžitě si začnu představovat hrůzostrašný nehody, jako co odkud na syna spadne, jak nás přejede auto a my letíme i s kočárem vzduchem, na co se nabodne kdyby mu podjely nohy, obzvláštní fobii mám při jakékoliv náznaku agrese v okolí, např. opilec cestou v tranvaji atd. Teď je to například uplně v pohodě, díky Bohu, ovšem jsou chvíle kdy se doslova klepu, aby už to přešlo. Sama jsem se v roce opařila polívkou. Protože si to samozřejmě napamatuju, vím jen z mamčina vyprávění, že dála na stůl polívku - schválně na něm neměla ubrus- a neuvědomila si, že už bych mohla dosáhnou nahoru. Otočila se k lince, já jsem nejspíš stoupla na špičky a rukou si přitáhla okraj talíře, část polívky se vylila na mě a jak jsem se lekla, pustila jsem okraj a talíř se vrátil nazpět. Takže jakmile jsem začala křičet, a máma se otočila, viděla v první chvíli a)talíř na stole, b)polívku v něm, no pamatuju si že mi to popsala přesně takto: "Já jsem si říkala, ježíš proč brečí, vždyť se nic neděje, a až když jsem Tě začala utěšovat, jsem si všimla, že máš na košilce nudle" Ležela jsem pak něco přes měsíc na popáleninách a doteď mám část kůže na hrudníku a rameni výrazně jinak pigmentovanou, hlavně v létě. Mamka mi říkala, že potom pořád řešila, jak vůbec mohla dát ten talíř tak blízko kraji. Ze sestry zase v jejích čtyřech letech - tak tak na poslední chvíli, když už jí začaly modrat rty- vytřepali zaskočený bonbon, .....no, tak to mám asi z toho.