Popálení na duši

Tento článek píšu z čistě sobeckých důvodů. Už delší dobu se potřebuji vykřičet do světa, popsat černě bílý list papíru a uspořádat si myšlenky, hodnoty a utvořit hranice. Potřebuji si udělat tlustou čáru a tak trošku začít znovu, čistěji, pomaleji… Třeba těmito řádky dám podnět k zamyšlení i pár lidem podobně plujícím v rozbouřeném moři…

Mám období, kdy je toho na mě příliš. Žiji si docela poklidným životem, vychovávám malého téměř dvouletého klučíka, v bříšku nám roste další děťátko a jsme spokojená rodinka. Ale i přes to štěstí, mám někdy pocit, že čas teče rychleji než si ho dokážu vychutnat. Valí se na mě lavina, nedokážu se přes ní prokopat a padám někam do hlubin… pak se mi vždycky podaří pomalu vyškrábat nahoru. Asi ten pocit znáte, vždycky se z toho nějak dostanete, vezmete si ponaučení a možná už příště nepadáte tak hluboko. Když se to týká pouze vás, je to taková hra života. Když se sebou však strhnete i někoho jiného, přestává to být legrace. Obzvlášť je-li to vaše dítě.

Je moc pěkný den a my se ráno vypravíme na procházku do přírody. Cestou sníme snídani a je nám spolu fajn. Jen já cestou zpět uvažuji, jak strávíme odpoledne. Vidím, jak cyklisté vyjíždějí na výlety a dostanu chuť taky se projet na kole. Vždyť už si to dlouho slibujeme… Můj muž má však jiné plány, má hodně práce a chtěl by jí dodělat. Neskrývám smutek, ale na druhou stranu nic nenamítám. V těhotenství mám potřebu být co nejčastěji se svou rodinou, trávit víc společných chvil než je někdy možné a tak se neshodneme. Manžel mi říká slova, která mě raní a něco hluboko uvnitř mne se zavře. Vím, že bych o tom měla mluvit, ale nejde to, uzavírám se do sebe a trápím se tím. Syn usíná a já se pouštím do zběsilého úklidu, potřebuji ty pocity nějak vybít. Nepomáhá to, vařím polévku, uklízím šuplíky, které již měsíce nebyly tknuty, vytahuji žehličku.. Kluk se probouzí, ve mně všechno vře a já se mu nedokážu v tu chvíli stoprocentně věnovat. Sám si najde činnost a hraje si nedaleko mě. Zásadně v jeho přítomnosti nežehlím, pouze když spí. Již párkrát jsem totiž měla zlé předtuchy. Pocity ve mně však přehluší mozek a já si říkám: Dožehlím ještě těch pár kousků a půjdeme se naobědvat. Potom si vyjedeme na kole bez tatínka a pěkně si to spolu užijeme, alespoň přijdu na jiné myšlenky. Ohýbám se ke koši pro ty poslední kousky prádla. Otáčím se a zpanikařím, chlapeček je pod šňůrou od žehličky, nestačím na něj dosáhnout. Říkám si, hlavně zachovej klid, uvnitř mě to však křičí: Pozóór! Sebekontrola nefunguje, zakřičím i doopravdy. Je to sekunda, žehlička padá, víc už nevnímám. Popadám syna, volám na manžela, který je ve vedlejší místnosti a rychle utíkám pod studenou sprchu. Popálena je polovina ruky, kůže začíná bělat a odlupovat se. Shodou okolností jsem před pár dny pročítala, jak se k popáleninám chovat, mozek mi ale úplně vynechává, ručku dál sprchuji, něco mi říká, že opatrněji. Manžel nemůže najít telefon, panikaří, já se snažím zachovat klid, ale nedokážu dělat nic jiného než uklidňovat syna. Pod studenou sprchou strašně řve, drásá mě to, ale nepřestávám, vím že musím. Po pár telefonátech zabalíme ručku a vyjíždíme na pohotovost. Náš kluk se v autě směje a ukazuje na volant, kdo potřebuje uklidnit jsme my rodiče. Vybavuji si všechny články o popáleninách, které jsem četla… v myšlenkách mi probíhají nejhrůznější představy. Raději od nich upouštím a snažím se naladit na klidnější vlnu. Přijíždíme na pohotovost, podle telefonátů to není tak hrozné. Myslíme si, že ručičku jen obvážou a pojedeme domů. Doktor mě však vyvádí z omylu. Rána je hluboká a on zvažuje, zda nás neposlat do větší nemocnice vzdálené asi hodinu od našeho města.

Náš chlapeček klidně leží, nechává se ošetřit, jen zvědavě kouká… je v šoku? Nezdá se mi, v šoku jsem spíš já, potřebuji uklidnit a pořád se ptám, zda se to zahojí. Doktoři se tváří vážně, ale uklidňují mne, že doufají v úspěch. Míříme na jednotku intenzivní péče, kde maličký dostane infuzi s tekutinami a je sledován přístroji. Kromě ovázané ručky se zdá být všechno v pořádku. Prohlíží si hadičky, na které je napojený, snaží se za ně tahat a zvědavě kouká na světýlko na palečku. Chvíli nám trvá, než si na nové prostředí zvykneme. Pro našeho raubíře je těžké být celé dny v postýlce, ale snažím se ho zabavit. Návštěvy na intenzivní péči jsou pouze denní od 8 do 20 hodin. Čeká nás první noc s prázdnou postýlkou v bytě. Je nekonečná. Když po dlouhých hodinách usnu, budím se každých pár minut. Doma na mě čekají stopy po nehodě a já se nebráním slzám, přicházejí výčitky a přemítání. S manželem vše do detailů probíráme, uklidňuje mne, že se to přeci může stát každému. Někdy k ránu usínám a zase se hned budím, abych jela do nemocnice. Kluk je v pořádku, spal celou noc, vítá mě s hračkou v ruce a spokojeným výrazem. Padá ze mě strach. Zjišťuji, že místní personál je moc laskavý. Po dvou dnech nás čeká první převaz v narkóze, chci chlapečka doprovázet kam až budu moct, aby se cítil v bezpečí. Zatím má doktory a sestřičky moc rád a nechává si od nich všechno líbit, tak to nechci pokazit. Když však další den přicházím na oddělení, už je pryč. Snažím se doptat, kde bych ho našla, ale doktor mě ujišťuje, že za půl hodinky bude zpátky, tak ať počkám v parku. Čekám hodinu, dvě, tři…, začíná mi být zima, jdu se tedy přeptat. Maminko vydržte! Tak tedy držím. Čtyři hodiny čekání mě už však zaráží. Sama se vydávám na chirurgické oddělení a syna si vyhledám. Sedí v postýlce, sám v pokoji a ukazuje na pití na stolku. Místní personál ani nezná jeho jméno a když se zeptám, zda by už mohl pít, sestřička mě ujišťuje, že pít musí hodně. Nerozumím tomu, proč mu tedy pít nedali. Později se dozvídám, že nevěděli „kam s ním“, tak čekali na vyjádření doktorky, která ovšem tou dobou operovala. Příští zákroky už si hlídám a pokaždé ho doprovázím. Čekají nás ještě dva další převazy. Zažívám první strach o své dítě, po narkóze zvrací, chová se agresivně a doposud náš otesánek začíná odmítat jídlo. Dozvídám se, že je to normální, ale i přesto prožívám velké psychické a i fyzické vypětí (udržet kopající čtrnáctikilové dítě v náruči s bříškem je pro mě docela makačka).

Po třech dnech se přesouváme na standard, kde můžu být se synem 24 hodin denně. Mám radost, když vidím, že náš kluk má najednou spoustu energie, lítá po chodbách, nadšeně si hraje v herně a užívá si volnosti. Ale na druhou stranu je mi smutno z místního režimu. Nejsem zvyklá na nemocnice a očekávám jiné chování. Oproti personálu na intenzivní péči si nás málokdo všimne a pokud se neptám, nic se nedozvím. Ale jsem člověk přizpůsobivý a zvídavý, tak si brzy oba zvykneme. Nespíme několik nocí, každý den se nám na pokoji střídají spolubydlící a skloubit spící režim dvou malých pacientů dá pěknou práci. Devátý den jsme propuštěni.

Každou noc v nemocnici jsem si i přes manželův zákaz přemítala celou nehodu a snažila se přijít na to, kde se stala chyba. Myslím si, že nic se neděje náhodně a vše má svůj důvod.

Vím, že je důležité o problémech mluvit, ať už jsou jakkoliv nepříjemné. Nepotlačovat je v sobě, neboť tím vznikají nemoci a úrazy nejen na nás samých.

Vím, že je nesmírně důležité v dnešním hektickém světě soustředit se především na sebe. Být co nejčastěji uvnitř sebe a nenechat se ovlivňovat okolím. Tím se vědomě věnovat i své rodině a svým blízkým.

Vím, že příště budu brát všechny své intuice a předzvěsti vážně, poslouchat svůj vnitřní hlas, který mě na nehodu upozornil.

I když jsem si myslela, že se svému dítěti věnuji na 100%, vím, že to tak zdaleka není, protože únava se nedá zastavit (obzvlášť v těhotenství). A tak už vím, že je nutné přizpůsobit denní režim dítěte podle mých pocitů. Když se necítím dobře, dítě se musí naučit to respektovat a společně musíme najít program, kdy nám spolu dobře bude.

A nakonec. Vím, že je důležité pozorně naslouchat jeden druhému a nezpochybňovat pocity toho druhého (a to i u dítěte, které ještě neumí mluvit).

Děkuji, že jste vydrželi až do konce mého příběhu a budu ráda za jakékoliv připomínky či vaše zkušenosti. Rána se pomalu hojí, zůstane nám jizva, možná i ta časem zmizí, ale jizva na duši, ta se neztratí.