Re: možná zkus o tom žertovat

To jsem ráda, že s praštěným dítětem nejsem sama. Náš malý to měl za sebou, ještě mu nebyly 4 týdny a vypadl manželovi na schodech z tašky do kočáru. Byl z toho týden na neurologii, placatá hlavička a výčitky svědomí, proč jsem mu ho svěřovala atd. Nejhorší byla má psychika, nikomu jsem pak už nedůvěřovala a myslela jsem si, že dělám vše proto, aby se mím dětem už žá+dný úraz nestal. Omyl, včera jsem nemocnému synovi chtěla ráno uvařit čaj a za tu dobu, než konvice uvařila vodu, se mi malá vzbudila a skulila se z manželské postele. Naštěstí nás doktorka ujistila, že vše vypadá dobře a máme ji sledovat jen doma. Tak jí snad nic není, ale těch výčitek svědomí, které se zase vyrojily, jak mě mohla napadnout taková blbost, nechat ji spát na posteli, když už leze a když ji i v noci vždy důsledně přendávám do postýlky, když jdu na záchod?
Je to tak, nejsme stroje. Já už teď budu říkat, že mám praštěné děti a to obě, alespoń si v pubertě nebudou niuc předhazovat. Ale zasmát se tomu, zatím nedokážu, i když by to asi bylo to nejlepší.