Přidat názor k článku Popálení na duši

Ahoj, plně s tebou souhlasím a chválím to, že se podělíš o své pocity. Je pravda, že rána na duši už se asi nezahojí a vím o čem mluvím, ale je nutné se z toho vypovídat. Nám se syn opařil vařící vodou z hrníčku, když mu bylo 9 měsíců. Už chodil a byl hrozně zvědavý. I když už byl naučený, že na nic na stole se nesmí sahat, ve chvíli, kdy jsem si nalila půlku hrníčku vodou a chtěla jsem si tam dát pytlík čaje (tzn. že jsem se opravdu jen otočila na mžik) už jsem viděla jak letí hrnek i s vodou na malého. Dál si pamatuji každý detail událostí co následovaly. Sama, když si na to vzpomenu, tak mám ještě v očích slzy. Okamžitě pod vodu, na pohotovost a pak převoz AREM do Prahy. Bylo to v noci a malej ani nevečeřel. Sotva usnul v sanitce už mi ho brali v Praze na sál. Měl spáleno 11% na krku a hrudníčku, stupeň hlubší 2. Prvních čtrnáct dní byl na JIPce a nesměli jsme k němu. Prý aby z toho ještě neměl trauma, když bychom odcházeli. Byl tam chudák sám a my 150 km daleko. Jezdili jsme tam jak to jen šlo a volali každý den, jestli něco nepotřebuje. Po čtrnácti dnech se uvolnilo místo a já mohla být s malým v Praze konečně. Pobyli jsme si tam měsíc a pak huráá domů. Následovalo několik bezesných týdnů a pár měsíců, když ode mě nechtěl ani na krok. Teď už mu budou v říjnu 2 roky a po spálenině má jen 2 jizvy, které, jak doufám, se zahojí. Maličkému zůstal panický strach z doktorů a bílých plášťů, ale i to se snad časem vytratí. Chci říct, že dokud se nám tohle nestalo, taky jsem vždycky sobecky kroutila hlavou, když jsem zaslechla o jiné mamině, které se stalo něco podobného. Od této doby už jsem nikdy nevypustila z úst větu: "Jak to jen mohla dopustit?!" Už vím, že je to opravdu jen vteřina a neštěstí je na světě. Všem maminkám tak posílám vzkaz, aby byly silné a hlavně...dívejte se i do zadu... :o))