Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Všem těm, které ze mne dělají necitlivou matku mlátící své děti. Trochu jste má slova vytrhly z kontextu, trochu jsem sama okleštila sdělení toho, co jsem chtěla napsat. Rozhodně své děti miluji a ony to vědí. Způsob trestání, který jsme zvolili nám neformuje a neurčuje rodinnou atmosféru doma. Řekla bych, že spolu doma hodně komunikujeme a naše děti vyrůstají ve velmi láskyplném prostředí. Nejsou to žádné puťky, ani robotické chudinky, ale sebevědomé děti. Každé z nich je jedinečné a tak i s nimi jednáme. Přesto ještě jednou vyjádřím názor, že poslušnosti se děti naučit musí. Pro případy jako např. když dítě utíká bez rozmyslu a rodič na něj zavolá STůJ!,protože vidí přijíždějící auto. Tak tady přece není prostor pro to, aby se děti tvářily, že rodiče neslyší, nebo se ptaly "proč" anebo říkaly "teď ne, až ...". V takovýchto chvílích je třeba okamžitě poslechnout. Může jim to zachránit život. A jsou i jiné chvíle, kdy poslechnout je prostě dobré, to uznáte samy.
O ponížení se při naplácání na zadek dá mluvit jen tehdy, pokud to rodič udělá v afektu, případně na veřejnosti, nebo před dalšími dětmi, atd. Pak to dítě URČITĚ vnímá jako ponižující a nese si to s sebou až do dospělosti. Ano, věřím, že jste se mohly bát fyzického trestu a připadaly si trestajícím rodičem nemilované. Záleží totiž, nakolik se vám potom věnoval, jak moc byly vaše problémy pro něj prioritou, atd., zkuste si na tohle v sobě odpovědět. Ponížené se dítě může cítit i tehdy, když na něj rodiče křičívají, což vidím a slyším ve svém okolí docela běžně. Křik, to je to, co formuje nezdravě podřízené, nesamostatné a nesebevědomé osobnosti. Tohleto není náš případ. A vlastně ani obhajoba. To jenom tak, na dovysvětlenou :-).