Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Ahoj Štěpánko,chápu, co máš na mysli. Já jsem byla také vždycky proti tělesným trestům a vím, že na některé děti platí i káravý tón hlasu a je pokoj. S jinými se ale tímto způsobem domluvit nedá - já jsem plácla přes plínku mou 10-měsíční dceru, jelikož několik měsíců sem tam bojkotovala přebalování, vztekala se a kopala mě do břicha. Když jsem jí zvedla, pochovala, pomazlila se s ní a bylo "po jejím", byla v klidu, ale přebalit jsem jí musela a při opětovném položení se znovu vztekala. Plácnutím ihned po kopání nohama jsem jí dala najevo, že se tohle nedělá - pokud bych jí dopřebalila, pak odnesla do pokoje a nechala jí tam "za trest", pochybuji, že by si tyto dvě věci spojila jako příčinu a následek. Navíc je velmi živá, temperamentní, neustále někam padá a to často na hlavu - takže bych jí samotnou bez dozoru nenechala ani v postýlce, ani v ohrádce. Udělala jsem to 2x a od té doby stačí použít výraz typu "tak takhle ne" a dcera přestane. Jako malá jsem byla "trestána" minimálně, jestli bych spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jsem dostala "přes zadek", stejně tak mí bratři. Ani jeden z nás se nikdy neangažoval v dětských rvačkách - až na nějaké to domácí kočkování mezi sourozenci, ani jeden z nás nepatří k výbojným jedincům (i když já sem tam SLOVNĚ ano :-)a nepamatuji si, že bych někdy viděla bratry, jak se s někým perou. Věřím, že pokud člověk zavede fyzické tresty jako laťku pro trestání, bude muset tresty čím dál zvyšovat, aby účinkovaly - a to není dobré. Proto souhlasím s tím, že pokud je dítě ve věku, kdy porozumí rodičům a vysvětlování, měly by se konflikty a problémy s chováním řešit takto. Já sama doufám, že dceru nebudu muset již nikdy uhodit, i když je to malý vztekloun. Každopádně to plácnutí také beru jako mé selhání, když už žádné další účinné řešení nebylo po ruce.