Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

V některých případech jde o to, aby dítě věci respektovalo a je mi jedno, jestli ze strachu z výprasku nebo má jiný důvod (popálení, pod auto, pád z výšky apod..). Protože fungovalo plácnutí, tak jsem ho párkrát použila.
Rada - dítě chytím a ukážu mu, jak auta jezdí rychle a že je to nebezpečné, no, možná na nějakou klidnou holčičku, extrémně bojácnou to zabralo. Na moje dvojčata 1-2 roky ani omylem. (viz můj dřívější příspěvek - popálení a následná reakce) Strach, že jednou je oba nedoběhnu mě dovedl k tomu, že jsem nechodila ven sama, vždy jsem čekala na nějaký doprovod. Pokud byla doprovodem pomalejší babička, která dítě nechytí, co potom? Prostě dostal každý jednou "na zadek" a bylo po utíkání. A chodili jsme jen na oplocené hřiště. Ostatní maminky seděly a pororovaly svoje klidně si hrající ratolesti a my dvě dozírající osoby jsme trénovaly disciplínu dozor nad dětmi bez pudu sebezáchovy.
Záchvaty vzteku jsem nikdy neřešila plácnutím. Malé dítě jsem zakurtovala do kočáru zuřící odvezla, větší nechala vyzuřit. Izolace nefungovala. Byl li jeden kluk dán do jiné místnosti, druhý chtěl za ním, nebylo-li mu vyhověno, řvali oba. Navíc potrestaný v izolaci prostě nebyl, sebral se a šel "do houfu". Takže jak jinak než násilím ho přinutit, aby tam zůstal? Do 20 kg byl opakované odnesen, pak už na to síly nestačily. Navíc takto jsou potrestána obě dvojčata, to "vinné" i to "nevinné". Mimochodem, moc se netěšte, že ten vzdor přejde a nevrátí se. Někdy tu máme záchvat vzteku trvající třeba 2 hodiny, kdy je zuřící dítě nalepené na prosklených dveřích a zuří, že chce to co má hodný bratr. Naštěstí intervaly se prodlužují (teď jsem nezuřili asi 2 měsíce, tak snad to zase nepřivolám).