Přidat názor k článku Když je v rodině špatná komunikace...

Takhle za mnou syn skákal loni do bazénu, na střídačku po nohách a po hlavě. Pak jednou skočil a zůstal na bobku na dně, mně se zdálo, že je tam nějak dlouho, tak jsem se sklonila, že ho vytáhnu, syn se v tu chvíli vší silou odrazil a vyskočil. Pěkne hlavou zespoda do mojí brady. Podařilo se mi epesně prokousnout si ret, pár dní jsem vypadala, jako bych dostala od někoho pěstí. Od té doby postávám pro jistotu kousek dál.

Synek absolutně postrádá jakýkoli respekt z vody, umí už trochu plavat (tak pět "prs", jak říká) ale jen pod vodou. Což je v bazénu prima, ale když jsme loni byli na absolutně zelených Slapech, syn se potopil pár decimetrů pod hladinu a já ho vlastně neviděla, moc příjemné mi to nebylo. Stejně tak jako když hrajeme na "vodního jaguára" - neomezenou dobu trvající hra, kdy já, případně otec utíká před synem v mělké vodě, a ten za ním poskakuje a svými pěti tempy poplavává a temně vrčí. Vlastně mi nezbývá nic jiného, než skoro pořád běhat pozadu, abych na něj pořád viděla, jestli třeba neudělá pár krůčků na hloubku.

Mimochodem můj nejčerstvější zážitek z jednoho pražského koupaliště - do velkého bazénu vůbec nesmějí neplavci (synka s křidýlky vysypali), malý bazének má kapacitu řekla bych tak do třiceti dětí. V případě, že tedy jde na koupaliště rodič sám s dítětem neplavcem, zaplatí asi 160 korun vstup, ale rodič vlastně nemůže do bazénu, protože s ním nemůže dítě. Těžko ho může nechat na břehu a jít se trochu proplavat. Do malého bazénku se mezi drobotinu rodič vlastně nepropasuje.