Když je v rodině špatná komunikace...

Když jsem se před několika lety dozvěděla (v té době jsme ještě neměli děti), že se mojí kamarádce utopil tehdy 2,5 letý syn v bazénu (byli společně s manželem a se synem na fotbalovém soustředění), nemohla jsem tomu uvěřit. Stalo se to tak, že si její manžel myslel, že je chlapeček s ní a ona si myslela, že s ním. Bohužel našli ho již utonulého.

Ve chvíli, kdy se nám narodil první chlapeček, začali jsme s ním už ve 4 měsících chodit plavat, zvládal to celkem bravurně, ale i tak jsem trnula při každém skoku do vody a potopení se, v jakém stavu vyplave. (Maminky, které chodí s mrňouskama plavat, jistě tento pocit znají).

Byl mu 1,5 roku, když jsme jeli na prázdniny k mým rodičům, kde měl můj táta na zahradě jezírko pro psa, aby se mohl koupat:-)))). Manžel mi kladl na srdce, abych malého nespouštěla z očí, tak jsem i po celých 14 dní pobytu činila. Jak se přiblížil k jezírku, byla jsem pořád u něho a říkala ne, ne, ne. Den před odjezdem jsem šla sbírat rybíz na zahradu, jezírko bylo vzdáleno asi 100 metrů, ale nebyl k němu dobrý dohled. Řekla jsem mamce, že jdu sbírat a ať jukne na malého. Když jsem byla asi v polovině sbírání, zvláštní hlas, jakoby promluvil k mému srdci a já se podívala jediným možným místem v rybízovém křoví směrem k jezírku.

Viděla jsem už jen botičky, ani nevím jak jsem se tam dostala, ale cestou když jsem tam letěla, jsem viděla, jak malý leží na zádíčkách pod vodou, vždycky vyplave, nadechne se, ale byl tak navlečený (tehdy bylo to studené léto), že ho to táhlo zpátky. Když jsem ho vytáhla, ani nebrečel, hned popadl dech, tak jsem ho vzala hned pod teplou sprchu a snažila se zachovat klid, aby z toho neměl špatný zážitek a nebál se vody. Byla jsem tehdy šťastná, že chodil plavat, protože věděl, jak se pod ní chovat. Když jsme se začaly s mamkou hádat, kdo za to může, zjistily jsme, že je to nedorozumění, ona viděla jak jde za mnou, tak si myslela, že je u mě, já ho neviděla vůbec.

Tehdy jsem děkovala Bohu a říkala si, že už se mi to nikdy nestane.

Před 2 lety se nám narodil druhý syn, nikdy nechodil plavat, už na to nebyl zkrátka čas. Je to asi 14 dní, co jsme byli u známých, kteří mají veliký bazén. Šla jsem do vody, malému dala kruh i křidélka a snažila se ho vzít do vody. Protože nikdy nechodil plavat, řval jak tur, tak jsem vylezla z vody a vzdala to, nemá cenu nic lámat přes koleno, však on jednou bude chtít. Do bazénu šel můj manžel s druhým starším synem, ten už plave sám s rukávkama a náš kamarád taky se synem, podívaná to byla pěkná, řekla jsem manželovi: "Jdu pro foťák, koukni na toho malýho", sešla jsem tři schůdky, vzala foťák, uslyšela jsem žbluňk, ale přeci byli ostatní ve vodě, tak to je normální, ale ve mně byl opět den divný pocit a hlas, vyběhla jsem tedy tři schůdky zpátky nahoru a malýho nikde neviděla. Byl samozřejmě skoro na dně bazénu, vytáhla jsem ho a trvalo to chviličku, než popadl dech. Svírala jsem ho v náručí a třásla se. Opět nastala konfrontace s manželem a ten mi tvrdil, že jsem mu říkala, že jdu pro foťák, to, že má hlídat malého, prý neslyšel. Zeptala jsem se tedy kamaráda, jestli jsem to říkala a on potvrdil, že ano....

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ta naše komunikace s manželem je fakt už nějakou dobu špatná a že to nesmíme brát na lehkou váhu. On mě prostě neposlouchal, slyšel jen polovinu věty... Nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych si odběhla ještě na WC.

Opět děkuji Bohu a modlím se, aby nás fakt ochraňoval a podobná situace se už nestala. Ponaučila jsem se, že když něco řeknu druhé straně, tak se vzápětí snažím zjistit, zda mi rozuměla.

Léto je před námi a já už svoje mrňousky bez jasného potvrzení, že je o ně postaráno (nejen u vody), nespustím z očí. Všem maminkám a tatínkům přeji totéž.