Re: mám podezdření

Zdravím,
taky si myslím, že záleží na tom jaké životní situaci je člověk vystaven a hodně i na původním rodinném zázemí (rodiče). Můj muž byl odjakživa schopen dělat doma vše (narozdíl od svého otce), kromě šití a elektřiny, já zas neumím opravovat kola a jiné mechanismy a neudržím v hlavě informace o tom k čemu je dobré jaké huštění atd., ale zvládám veškeré mužské činnosti (dokonce mne někdy mrzí, že je přenechávám jemu - protože ho to baví). Ale jinak jsme dělali oba vše. Starat se o cizí děti (miminka) se zdráhal spíš z opatrnosti, přišly mu příliš křehké a bál se, aby jim neublížil a hlavně - nemusel!!! :o) Ale po narození dcerky se naučil rychle vše a když stratil ten počáteční ostych, po mém nekonečném "neboj se, malé děti jsou gumové, hned tak se jim něco nestane", tak z něj rázem byl profík a vše zvládal stejně jako já. Náš přístup se lišil jen v tom, že zatím co já dělala vše najednou a ve chvilce klidu odpadla, tak on dělal jednu věc po druhé, ale za to vytrvale, vydržel prostě přesně o ten čas déle, který ztratil tím, že nedělal věci najednou. Je jen potřeba to akceptovat.
A tady jsem u té životní situace... Když měl pak časově náročné zamestnání, tak nedělal rázem doma nic, protože se chodil domů vlastně jen vyspat a i ve zbylém čase byl úplně hotový. Domluvili jsme se, že tak to dál nejde a tak změnil místo. Ale ani pak to nebylo lepší a já si říkala, kam se poděl ten chlap, kterého jsem si brala? Když už jsem byla na dně, tak jsme si o tom promluvili a on se přiznal, že z toho tak vypadl, že vlastně ani neví kde navázat a tak jsme si zase rozdělili povinnosti, domluvili jsme se, že mu prostě řeknu s čím potřebuju pomoct místo abych tiše trpěla... a zase to funguje. Máme na sebe zase čas a trávíme společně čas i s malou. A po dvou letech konečně zbývá i čas na naše záliby. Je to úleva. Takže spátky na začátek - je to o komunikaci! :o)