výborně, nejsem sama:)

Záchranná slůvka předávám-přijímám by u nás taky leckdy nefungovaly:) Manžel je sice zlatý po všech stránkách do té míry, jak je u člověka možné, ale taky znám souhlasné pokývnutí doprovázené slůvkem "ano" a o pět minut později následované dotazem, na co jsem se to vlastně ptala:) A na druhou stranu musím říct, že jsem toho ve výjimečných případech schopná taky. Naštěstí se nám to ještě nikdy nestalo s dítětem:) Ale to přijde. Předevčírem jsem s ním byla sama ve městě a málem se mi ztratil. V takových chvílích si nevyčítám, že ho málo hlídám, ale po prvotním šoku, kdy do něj půl hodiny hustím že nesmí utíkat a jeho to vůbec nezajímá a na oplátku mele, že chce na rybičky, si prostě řeknu, že nějakou genetickou oklikou mám dítě své sestry, kterou mamka jednou našla až na policajtech. Holt, každé dítě si najde svůj způsob jak matce zadělat na infarkt:) Přeju všem pevné nervy:)