Přidat názor k článku Dítě by si mělo hrát

Já si myslím, že jsem pochopil, o co autorovi šlo, ale stejně mám k článku značné výhrady. Uvedu tři příklady:

„Dítě je nespoutané, je to živel, který chce jednou to a jindy ono, přebíhá od jedné činnosti ke druhé a bourá tak všechny naše představy o smysluplnosti jeho konání“.

To je generalizace. Ne každé dítě je takové. A dokonce bych ani neřekl, že většina dětí je takových. Třeba starší dcera je "živel", ale není pravda, že chce "jednou to a jednou ono". Chtěla by dělat nejraději všechno najednou, nicméně dokáže si stanovit určité priority a když se rozhodne, že se něco naučí, tak se to zkouší tak dlouho, dokud se jí to nepodaří. Oproti tomu mladší dcera se nerada něco nového učí, vždy to dá hodně přemlouvání - i když se jedná třeba o činnost tak atraktivní, jako je jízda na kole. Na druhé straně nemá skoro žádné požadavky - tedy "nechce jednou to a jednou ono". Ani bych ji neoznačil slovem "živel". Je spíš introvert. Ráda si kreslí, vystřihuje z papíru apod.

„Podle mých zkušeností se děti v tomto věku neváží ani tak na činnost jako na osobu, která je touto provází.“

To zase podle MÝCH zkušeností také není tak úplně pravda. Jasně, že osobnost třeba učitele či trenéra je velice důležitá. Ale říct, že se dítě neváže na činnost, je opět značné zobecnění a zjednodušení. Když si opět vezmu naši starší dceru, která je u nás ta, kdo má hodně kroužků, tak třeba na housle se jí samozřejmě často nechce cvičit. Ale stačí se zeptat: Tak chceš na ty housle hrát nebo ne? A vždy odpoví kladně. Housličky si sama vybrala už ve čtyřech letech a přála si je pod stromeček.

„Proto by zde vůbec neměl být kladen důraz na kvalitu, dokonalost, přesnost a výkonnost.“

Tohle už je formulováno vyloženě nešťastně. Ta věta by byla v pořádku, kdybyse z ní vynechalo slovo „vůbec“ a místo něj se tam dalo „neměl by být kladen PŘEHNANÝ důraz...“ - pak bych neměl námitek. Sám mám otřesný zážitek, když jsem se kdysi nachomýtl k nějakému tenisovému turnaji nejmaldších žáků a viděl, jak jsou ty děti neuvěřitelně vystresované a jejich rodiče je pérují za každou chybu - z toho mi bylo vyloženě na zvracení.
Nicméně některé děti jsou už od malička přirozeně ambiciózní, samy si stanovují cíle a od rodičů požadují názor na to, jak jsou úspěšné v jejich plnění. Viděl jsem to třeba letos na horách, kde se i obě mladší děti (5 a 3) naučily krásně lyžovat. Synek se vždy strašně vztekal, když spadl - ne, že by si natloukl, ale prostě to považoval za "zkaženou jízdu". Sám říkal "jel jsem hnusně" - a to jsem ho pokaždé ujišťoval, že to vůbec nevadí, že tu a tam spadne každý...