Dítě by si mělo hrát

Dnešní děti absolvují již v předškolním věku množství různých aktivit. Je přitom rozdíl jestli hovoříme o stimulaci dětí či o jejich trénování. Výrok, který by měl být výchozím a pochopitelným, zní takto: „Dítě je mládě a mládě by si mělo hrát“. A to ve všech dimenzích: pohybové, dramatické, verbální, muzikální, umělecké a dalších. Hra je však něco jiného něž cílený rozvoj, trénink nebo nácvik. Hrát si dítě může kdekoli a kdykoli, trénovat nebo rozvíjet jej můžeme jen v předem určených hodinách. A tady se již dostáváme k jádru problému: předem určené hodiny tancování, malování, cvičení a další jsou vlastně povinnosti.

Většina odborníků se shodne na tom, že neustálé nové podněty, nová prostředí a situace (jež ovšem v dítěti nevyvolávají úzkost) jsou podnětné a žádoucí. Děti bychom měli stimulovat, protože stimulovat znamená rozvíjet. Trend dnešní doby je však technologický či vědecký, a to v nás vzbuzuje pocit nedokonalosti a nepřipravenosti k tak spontánním věcem jako je hrát si s dětmi. Dítě je nespoutané, je to živel, který chce jednou to a jindy ono, přebíhá od jedné činnosti ke druhé a bourá tak všechny naše představy o smysluplnosti jeho konání. A tak v nás může vyvolávat pocit, že mu nerozumíme a že by bylo lepší, kdyby se o něj staral někdo kvalifikovaný, trenér, učitel, mistr…

Podle mých zkušeností se děti v tomto věku neváží ani tak na činnost jako na osobu, která je touto provází. Niterně prožívají chování a jednání cvičitele, a pokud ten si je získá, chodí do konkrétního kroužku vlastně za ním. Narážím na další zásadní prvek, s tím jsou významní druzí v životě dítěte. Přirozeně jsou jimi rodiče, ale stejně tak to mohou být prarodiče, strýcové, tety nebo již zmínění trenéři, vychovatelé a učitelé. Jsou to lidé se kterými se dítě cítí dobře, má příjemný pocit ze společně stráveného času, ze společně prováděných aktivit.

Někdy se ale může stát, že dítě vedoucího kroužku nepřijme, nevytvoří si k němu vztah. Proto je vždy dobré umět se na tuto tématiku podívat ze dvou pohledů, kdy jedním je osoba, která se dítěti věnuje a druhým samotná činnost. Jinak, jednou na dítěti vidíte, že si oblíbilo paní cvičitelku, ale samotné cvičení ho nebaví, nebo právě naopak cvičení ho naplňuje a může mu být nepříjemný vedoucí, který ho pořád usměrňuje, zastavuje, ukázňuje, ruší…

Velké množství různých aktivit a koníčků v předškolním věku dítěte vnímám jako suplování nedostatku času jeho rodičů a mizející odvahu hrát si s dětmi sami. Skutečnost je totiž taková, že dítě v tomto věku nepotřebuje žádné profesionální cvičení, všechny činnosti si teprve osahává. Proto by zde vůbec neměl být kladen důraz na kvalitu, dokonalost, přesnost a výkonnost. Platí, že kdo začíná, má právo dělat první krůčky neobratně, víckrát a podle svého. Problémem se tu však stávají aspirace rodičů. Ten náš kluk přeci musí poslouchat, musí to dělat pořádně, nesmí mu ten míč pořád padat… jenže opak je pravdou.

Z hlediska sociální psychologie tu je zřetelná obava ze selhání. Když je dítě ve skupině, okamžitě se ostatní členové stávají vztažnými jedinci, tedy Vojta je šikovný, Honza je trdlo, Martin je bojácný, Vítek jde do všeho po hlavě. Prakticky vždy při cvičení dětí předškolního věku je maminka nebo tatínek přítomen, dívá se a dívají se také ostatní. Když berou rodiče aktivitu příliš vážně, je zaděláno na průšvih. Honza dvakrát nechytne míč, což by ještě nevadilo, jenže koukne na tátu a v jeho tváři čte rozpaky (všichni viděli, jak můj syn dvakrát nechytl). Honzíka to na chvíli zastaví: vyhodnocuje, jak na tom vlastně je. A přijde na to, že špatně. Mezi rodiči ve všech různých typech činností v těchto okamžicích začínají vážné debaty na téma nadané dítě, srovnávání vlastního potomka s ostatními dětmi.

Psychologie zná pojem opičí matka (over protecting matter): příliš ochranitelská, až tak že brání individuálnímu osobnostnímu rozvoji svého dítěte. To se projevuje tak, že ho neustále hlídá, kontroluje jestli má všechno co má mít, nenechá ho samostatně přemýšlet natož jednat. Raději je oblékne, protože to je rychlejší, zaváže mu boty, aby nezdržovalo, na procházce půjde pořád za ruku, aby se nezamazalo a podobně. V našem případě bych hovořil o opičích rodičích. Takto bych označil takové rodiče, kteří trpí silnou úzkostí, aby nepromeškali ten správný okamžik a tu správnou činnost, ve které by mohlo jejich předškolní dítě vyniknout. Raději je tedy přihlásí na všechno: na cizí jazyk, tancování, flétnu, malování, gymnastiku, balet… a už to jede. Naplánují tak pro sebe i pro své dítě docela slušný maratón.

Posledním podnětem k této tématice je otázka formálnosti a neformálnosti, přátelskosti. Domnívám se, že pokud by se dejme tomu tři čtyři spřátelené maminky domluvily a měly se kde scházet, budou schopny většinu činností pro své předškoláky zajistit samy. To ovšem klade vysoké nároky na kultivaci mezilidských vztahů, čemuž dnešní doba nepřeje. A tak pro nás vznikají formální centra zábavy a kroužky. Přicházíme tam, a protože nejsou vytvořeny hlubší vzájemné vztahy, velmi rychle a jasně směřujeme k soupeření, porovnávání a rivalitě, ze které pramení agrese.

Autor je lektor zážitkových a vzdělávacích programů.