Re: Děkuji,

No, já to s tím "důrazem na kvalitu" ještě doplním:

Samozřejmě je třeba dítě motivovat především pozitivně a nesrážet ho negativní kritikou. Nicméně, pokud dítě nějakou tu ctižádost v sobě má, tak chce samozřejmě vědět, jestli se zlepšuje. Nejde tedy pořád jen chválit - to by navíc časem přestalo fungovat, protože takové dítě samo cítí, co se mu povedlo a co ne. Takže je třeba kritiku formulovat způsobem: "Výborně, snažil(a) ses, ale zkus ještě trochu víc zatlačit do toho kolínka (když je řeč o tom lyžování), a uvidíš, že ten oblouček bude ještě lepší..."

A pokud jde o nucení - někdy to bez toho taky nejde. Už jsem o tom psal výše - mladší dcera a kolo. Už i syn (který je ještě mladší) začal na kole, a dcerka pořád jen koloběžku. Už mi to docela vadilo, protože když jsme chtěli jet já, starší dcera a syn na projížďku na kole, ta mladší nám na koloběžce samozřejmě nestačila. Tak jsem jednoho dne trošku víc přitlačil - byla to zpočátku fuška a nervy, došlo i na slzičky, ale v okamžiku, kdy ušlapala sama první tři metry a nespadla, nastal obrat o 180 stupňů a od té doby jezdí jako divá. Je prostě taková - jak se jí něco hned nedaří, jde od toho. Jakmile překoná "mrtvý bod", je celá bez sebe radostí, že to zvládla...

Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že pokud si prostě rodiče snaží na dětech realizovat vlastní zklamané ambice, je to většinou špatně. Nebo když chtějí mít doma za každou cenu nějakou tu sportovní či uměleckou hvězdu.