Ahoj maminky,
čtu zde mnoho příspěvků. Některé z vás maminky plačících dětí odsuzují, některé chápou a podporují.
Když se mi narodil syn (nyní je mu 16 měsíců) měla jsem představu, že bude spokojené miminko, které bude spinkat, hrat si ručičkama a usmívat se na mě. Myslela jsem, že bude plakat, jen když bude mít hlad nebo ho bude něco bolet a protože jsem věděla, že mu od hladu a bolesti ráda pomohu, nečekala jsem, že budu mít doma takového řvouna.
Plakal stále, permanentně, furt a nevím, jak to ještě jinak říci.
Asi jsem měla tedy málo nebo žádný mateřský instinkt, ale myslela jsem, že je to hlady. Vždyť všechno jiné měl, suchou plenu, vhodné oblečky.....
Tak jsem ho kojila. Každá moudrá kniha dnes praví: kojte dítě dle jeho potřeby. A já kojila, kojila jsem stále, neb jenom na prsu nebrečel.
Ani jsem se nepřevlékala z pyžama, kojila jsem, nejedla jsem, spala jsem v sedě s dítětem na prsu. Byla jsem fakt vyčerpaná a po pár dnech jsem se začala litovat, že se mi narodil malý tyran, který mi to dělá naschvál.
Začala jsem k němu vstávat s nechutí a otázkou: co po mě zase chceš. KOjila jsem ho třeba hodinu, dvě, on už na prsu spal, dala jsem ho do postýlky, ale za dvacet min jsem k němu zase vstávala. To už jsem usínala doslova a do písmene za chůze.
Pak jsem se zhroutila, táta mě posadil i s dítětem do nemocnice a odvezl mě na dětské odd. Malý totiž stále jen sosal, jak jen nebyl na prsu tak ale brečel, když jsem ho ale nechala říhnout zvracel.
V nemocnici mi ho vzali a hlídali tříhodinové intervaly, abych mu nedala pít dříve. Brečel jako tur, modral. Řekli mi ale, že jsem ho kojila moc, že mu z toho bylo už špatně, proto brečel, pže ho bolelo břicho. Na prso chtěl ale znova, pže si sáním rozháměl prdy. Prostě začarovaný kruh, který můj slabý instinkt neuměl odhalit.
Během jednoho dne se nám ulevilo a malý byl normální miminko.
A neumíte si představit, jak jsem si to vyčítala, že mi brečí a že se o něj neumím postarat. A vyčítala jsem si to i po návratu z nemocnice. Budiž mi útěchou, že ani mé okolí mi neumělo poradit, že mi ho na prso nosil manžel i má maminka, že si mysleli, že má hlad i oni stejně jako já.
Je to těžké, člověk se snaží dělat dítěti to nejlepší a někdy mu i nezáměrně v dobré víře ubližuje.
Šli jsme na to moc vědecky, možná že kdybychom ho nechali plakat, udělali bychom lépe. Necítil by ze mě aspoň nervozitu a naštvání.
Tak ať nám ti malí tyránci neplakají.
Předchozí