Co kojenec říká pláčem?

Rozpoznat a vysvětlit dětský pláč může být často velmi naléhavé. Dítě křičí, co dělat? Co když je to závažné? Když se matka vrátí z porodnice, připadá si často ztracená a neschopná porozumět úzkostem malého človíčka. Ale je přece zcela pochopitelné, že miminko, které je krátce na světě a ocitá se ve zcela novém prostředí s odlišnými pachy a zvuky, potřebuje alespoň několik dní, než se zorientuje! Zvláště zpočátku, když dítě pláče, můžeme být tak rozrušeni, že ani nedokážeme klidně uvažovat. Je nakrmené, přebalené, houpeme ho, procházíme se s ním, pokládáme ho do postýlky… Maminčin neklid vzrůstá. Miminko, které je velmi citlivé na maminčiny pocity, vnímá její úzkost a pláče ještě víc. Co teď?

Vysvětlit si křik dítěte je náročný úkol minimálně ze tří důvodů:

• Každé dítě má svou řeč a nelze se o ní něco dozvědět během tak krátké doby. Pláč se navíc mění v každé situaci a situací k pláči je vždycky dostatek. * Dětský pláč v rodičích podněcuje empatii. Rodiče se snaží rychle všechno pochopit, ale jediné informace, kterými disponují, jsou jen jejich vlastní zkušenosti s pláčem. A když oni sami pláčou, je to z bolesti nebo úzkosti. Mají tedy za to, že jejich dítě musí zažívat velikou tíseň, když tolik křičí. Dítě má jiné důvody k pláči než úzkost a bolest a intenzita pláče nemá nic společného se závažností situace (občas lze dokonce říci, že je tomu naopak).
• Způsob pláče se vyvíjí i v průběhu jednoho záchvatu pláče, důvody se mění, a tím se věci ještě více komplikují. Vezměme si příklad dítěte, které pláče, protože má hlad. Jestliže matka nerozpozná jeho potřebu dostatečně rychle, z pláče se stane vzteklý křik a rázem se změní povaha i motiv. Lze říci, že jakákoliv neuspokojená žádost nakonec přejde v dlouhodobý pláč podobající se utrpení způsobenému bolestí. Sdělení je teď komplexní a dítě je v tomto případě vězněm svého vlastního vzteku.
• Některý pláč však vypadá jako vrozený a je stejný u miminek na celém světě. Tři základní druhy, které se podle vědeckých nahrávek vskutku liší, jsou křik z hladu, z bolesti a ze vzteku.

Křik z hladu

Křik z hladu je u novorozenců určitě nejčastější. Pokud si nemůžeme být jisti příčinou pláče, doporučují někteří pediatři dítě nakrmit. Toto řešení je velmi vhodné, protože krmením se zároveň utiší žízeň, potřeba sání nebo fyzické blízkosti. Dlouhodobě to však může být jako odpověď na každou žádost nebezpečné. Hrozí totiž, že dítě začne zaměňovat citovou útěchu s příjmem potravy, a to může v budoucnosti přerůst v problém. Jedinec pak v důsledku vztahových potíží buď odmítá potravu, nebo se naopak utěšuje množstvím sladkostí a pochutin… Jako pravidelná odpověď na strádání může být nasycení účinné pouze v prvních měsících věku, zároveň však musí být brán ohled na absenci chuti u novorozence.

Křik z hladu je silný. Je krátký, rytmický, ale rychle se rozvíjí do intenzivnějšího křiku, nezaměnitelně připomínajícího pláč vyvolaný bolestí.

Křik z bolesti

Křik způsobený bolestí lze zajisté rozpoznat nejsnadněji. Jestliže se jedná o náhlou bolest, jako je například bolest uší, je křik ostrý a pronikavý. V takovém případě je nutné zasáhnout co nejrychleji! Při chronické bolesti nebo bolesti doprovázené vysokou horečkou dítě pláče jinak. Pláč se podobá spíše nepravidelnému, slabému, ale opakovanému sténání. Cítíme, že dítěti skutečně není dobře. I zde je nutné rychle zasáhnout.

Křik ze vzteku

Jedná se o velmi prudký křik. Je to křik, který lze chápat jako následek silného pocitu zklamání z toho, že jeho potřeby nejsou uspokojeny a že se cítí bezmocné. Jakmile dítěti nerozumíme, přechází ze stavu vzteku do stavu zuřivosti. To ovšem není negativní reakce. Naopak je to důkazem toho, že dítě věří ve svět, v němž se pohybuje, ve svět, kde se jeho volání dočká odpovědi. Proto se často křik po něčem jiném mění ve vztek a zuřivost.

Křik z osamění nebo z nudy

Tento křik začíná jako protest. Leží příliš dlouho samo v postýlce, stále ve stejné poloze. Pokud nepřijde nikdo, kdo by se o ně postaral, začne zřetelnější nářek. Pokud ani poté nikdo nepřijde, pustí se do křiku a ve většině případů získá to, po čem toužilo - tedy společnost.

Křik ze smutku

Jde o smutné vzdychání, které byste neměli nikdy slyšet. Je to pláč vzniklý z psychické bolesti, pociťované opuštěným a nemilovaným miminkem, kterému nikdo nevěnuje pozornost. Je to pláč dítěte odloučeného od matky nebo pláč dítěte, jehož matka je pohlcena vlastním psychickým utrpením a nemůže mu vnášet do života radost.

Miminko, které nepláče

Rodiče si psychologovi nebo pediatrovi na dítě, které nepláče, nikdy nestěžují. Většinou jsou s ním naopak plně spokojeni. Nicméně to, že je novorozenec stále potichu a nepláče, není znamením radosti ze života. Kdybych si jako matka i jako psycholožka měla vybrat, vždycky bych dala přednost dítěti, které se projevuje a dožaduje se toho, co potřebuje nebo na co má chuť, než dítěti, jež leží v klidu v kolébce nebo v postýlce, které netouží po společnosti. Cítíte, jak se u obou dětí liší jejich touha žít? Dítě, které je schopné se „vyřádit“ a snaží se sdělit svůj problém, využívá naplno svou schopnost udělat rámus a přivolat matku; dítě, které nesčetnými způsoby utěšujeme, se utvrzuje v sebedůvěře a v důvěře vůči okolnímu světu.

A miminko, které nepláče nebo už nepláče, pochopilo, že všechno jeho volání zůstane bez odpovědi. Způsobné chování a mírnost není pro děti, ale pro plyšáky. Nad emočním vývojem příliš hodného miminka, které zůstává dlouhé hodiny samo, si lze klást otázky. To, co na první pohled vypadá jako nezávislost a mírnost, je občas možné vysvětlovat ve skutečnosti jako úzkost. Když dítě přestane komunikovat, znamená to, že už nepočítá s tím, že ho někdo vyslechne.

Nerada bych však zbytečně strašila rodiče té výjimečné části dětí, které nepláčou a přitom nevykazují žádné známky znepokojujícího chování. Tato miminka, která nemají mnoho požadavků, jsou pozoruhodně psychicky uspořádaná a soběstačná. Instinktivně se dokážou uklidnit a mají trpělivost. Rodiče se musí naučit rozlišovat mnohem jemnější a nenápadnější známky komunikace, aby své dítě pochopili a věnovali mu dostatečnou pozornost.

Postoje, kterých je třeba se vyvarovat

Nechat miminko plakat

Pouze ve třech případech lze tento postoj ospravedlnit:

• Když dítě pláče ze spaní. Kdybychom ho vzali do náručí, pouze bychom ho probudili a miminko by plakalo ještě víc. Dítě se do dvou až tří minut uklidní.
• Když pláče z únavy. To je pro dítě typický způsob, jak se zbavit celodenního napětí a uvolnit se, aby mohlo nakonec usnout. Křik postupně utichne, přejde do škytání. Dítě do pěti až deseti minut usne.
• Když jsou rodiče tak vyčerpaní a nervově oslabení, že cítí, že by mohli na dítě reagovat agresivně. Jestliže máte pocit, že nejste schopni dítě upokojit, protože jste příliš napjatí, je lepší chvíli počkat, zda se dítě neuklidní samo.

Podmiňovat dítě, aby již neplakalo

Existuje teorie, konkrétně ve Spojených státech, podle níž dětský pláč není součástí vrozeného, ale získaného chování. Miminko se naučilo plakat. Jak? Poprvé plakalo kvůli skutečnému problému. To způsobilo okamžitý příchod matky. Pokaždé, když ve dne i v noci zaplakalo, bylo „odměněno“ pohlazením, mlékem, náručím atd. Proč by tedy znovu a znovu neplakalo?

Na základě předpokladu, že co lze naučit, dá se i odnaučit, vysvětlují zastánci této teorie, jak odstranit tento podmíněný reflex, nebo přesněji řečeno, jak vhodně podmínit dítě, aby už neplakalo. Princip je následující. Když bude dítě vzhůru a v klidu, pustíte vybranou hudbu a budete ho chovat. Jakmile začne plakat, položíte ho do postýlky a hudbu vypnete. Miminko se naučí, že jestliže chce mít potěšení z rodičů a z hudby, nesmí plakat. Skutečně to „funguje“. Hudba je odměna a ležení v postýlce je trest, který působí, dokud dítě nepřestane plakat.

Tato metoda sice vykazuje výsledky, ale to nás ještě neopravňuje k jejímu používání. Jsem přesvědčena, že v tomto případě účel neospravedlňuje podobné prostředky. Pláč „se neučí“, pláč umožňuje komunikaci; a komunikovat se lze naučit pod podmínkou, že dochází k výměně sdělení.

Nenechat dítě nikdy plakat

Tato rada není paradoxní a protiřečí té první jen zdánlivě. Jak jsme už uvedli, počínaje dvěma měsíci věku dítěte, je vhodné dát mu příležitost k získání zkušenosti s čekáním a frustrací, pokud nás nic vážného nenutí rychle zakročit. Není dobré za každou cenu bránit dítěti v pláči, nadměrně ho chránit a na sebemenší volání reagovat. Určité množství pláče je nutné ke správnému vývoji dítěte. Jedině přehnaný a zjevně neutišitelný křik je problematický.

Žádná maminka nemá povinnost být dokonalá, nesmí však ohrozit psychický vývoj svého dítěte. Výraz „dostatečně dobrá matka“ užili psychologové k popisu matky, která reaguje na potřeby svého miminka většinou pozitivně. To znamená, že má radost z toho, že je matkou děťátka, že ho krmí, zahrnuje něžnostmi, přebaluje, reaguje na pláč z hladu, bolesti nebo samoty, prokazuje trpělivost a porozumění. Ale „dostatečně dobrá matka“ nepředstavuje jenom něžnost, laskavost a dobrotu. Je také schopna dítěti poskytnout určitý psychologický rámec, a dokonce i určitou optimální dávku frustrací. Nedělá pro dítě něco, co už zvládne samo, například umí-li se uklidnit. Umožňuje dítěti růst, i když to znamená, že se dítě od ní vzdálí, a umožňuje mu, aby bylo jiné, než jaké by si ho představovala.

Podle knihy Anne Bacus: Dítě pláče - co dělat (Portál, 2006)