Ubrečená Lucinka

Máma, co levou zadní zvládá péči o hodně živého chlapečka, má každý den navařeno, dům naklizený a večer vítá s úsměvem manžela. S Lukáškem jsem si od jeho narození každou volnou chvilku hrála, četli jsme spolu knížky, chodili do klubu mezi děti atd. Lukášek byl od narození velmi optimistické dítě, které Vám vše oplácelo veselým úsměvem. Když jsem v jeho miminkovském věku vařila, zabavil se pozorováním, nebo hraním s kuchařským náčiním. Byl sice opravdu hodně živý, od půl roku lezl rychlostí blesku a mezi prvním a druhým rokem jsem musela být neustále ve střehu, aby něco nevyvedl. Byl myslím takové klasické dítě, možná trochu zlobivější, prostě takový typický kluk. Ale vždy pro mě byl dobře čitelný, již jako miminko. Když měl hlad, poznala jsem to stejně tak, jako když byl unavený, bylo mu smutno nebo ho něco bolelo. Prostě při jeho výchově jsem se cítila jako dobrá máma, která to vše zvládá a má to pod kontrolou.

Když byl Lukáškovi rok a tři měsíce, zjistila jsem, že jsem těhotná. Byli jsme s manželem oba moc rádi, protože na Lukáška jsme museli docela dlouho čekat. Tušila jsem, že to bude náročné, zejména první rok, ale jelikož jsem typ člověka, který musí být neustále v pohybu a vždy jsem byla plná energie, věřila jsem, že to zvládnu. Celé těhotenství probíhalo naprosto v pohodě, jen jsem neustále běhala za Lukáškem, takže jsem si klidu moc neužila, což mi ale nevadilo. 3 měsíce před otěhotněním jsme se přestěhovali do nového domu kousek za Prahu a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zde zvykla. Možná jen vzpomenu fakt, že jsem neměla čas s miminkem v bříšku komunikovat a v podstatě jsem ani nevnímala, že jsem vlastně těhotná. Měla jsem na starosti Lukáška, celý dům, zahradu, kocoura, manžela…. Taky jsem na rozdíl od prvního těhotenství nechtěla znát pohlaví a chtěla se nechat překvapit. Vždy jsem hodně chtěla chlapečka a tak když se narodil Lukášek, bylo jedno, jestli budeme mít ještě jednoho chlapečka nebo holčičku.

Lucinka se narodila v týdnu 41+0, porod byl spontánní, bez komplikací. Když se Lucinka narodila a já jsem si ji poprvé pochovala, ucítila jsem veliké štěstí, že mám holčičku. Prvních asi čtrnáct dní se Lucinka chovala normálně, spinkala, plakala, když měla hlad, nic co by nasvědčovalo pozdějším problémům. Samozřejmě, že jsem asi byla v mírném stresu, najednou se toho hodně změnilo. Lukáškovi jsem se už nemohla věnovat tak, jak na to byl zvyklý, což mne zasáhlo asi víc, než jsem čekala. Ale myslím, že takhle to mají asi všechny mámy druhorozených dětí, trvá to nějakou dobu, než se s tím celá rodina vyrovná a než se nastaví nový režim. Úderem třetího týdne začalo peklo. Lucinka celé dny proplakala, tělíčko napjaté v křeči, ručičky sevřené v pěst. Po pár minutách pláče byla celá mokrá od slziček a zpocená. Nepomáhalo absolutně nic – chování, zpívání, sešněrování, houpání… Sama nebyla schopna vůbec usnout a když jsem ji už zcela vyčerpaná několikahodinovým pláčem dala do postýlky vyplakat s tím, že se upláče ke spánku, nikdy se tak nestalo. Plakala prostě proto, že byla hrozně unavená a sama neuměla usnout. Metodu nechat dítě vyplakat neuznávám a u Lukáška jsem to ani jednou neudělala, nemám na to prostě povahu a trpím jako zvíře. Nicméně u Lucinky jsme byli nuceni to dělat, jinak bychom se s manželem asi psychicky zhroutili. Po pár dnech celodenního pláče jsme zjistili, že jako uspávadlo fungují hlasité, monotónní zvuky. V našem případě zabíral zapnutý vysavač či digestoř. Nicméně Lucinka spala pouze tehdy, když vysavač běžel. Jakmile jsme ho v jejím hlubokém spánku vypnuli, okamžitě se s trhnutím probudila, vytřeštila oči a pláč začal nanovo. Jen bych chtěla upřesnit, že pláč Lucinky je mimořádně bolestný a člověk má pocit, že to miminko je asi velmi, velmi nešťastné. Mě konkrétně uvádí její pláč do stresu, že ani nemám chuť k jídlu, cítím se bez energie a jednám jakoby chaoticky.

Toto období trvalo do jejího asi čtvrtého měsíce, pak došlo k mírné změně k lepšímu. Lucinka přestala plakat, když jsem ji chovala v náručí a občas se jí podařilo usnout při drncání v kočárku. Jakmile jsem ji však jen na chvilku kamkoliv položila, začal opět srdceryvný řev. Jinak plakat přestala jen když jsem ji chovala já, nebo manžel. Když ji choval manžel a zahlédla nebo uslyšela mě, řev opět začal. Protože, jak již jsem se jednou zmínila, špatně snáším pláč, snažila jsme se ji co nejvíc nosit. Nosila jsem ji buď na ruce nebo v klokance prakticky neustále. Při hrách s Lukáškem, domácích pracech… Ale protože jsem cítila, že to není řešení, začala mě bolet záda a byla jsem opravdu moc unavená, objednala jsem se do Motolské nemocnice, do poradny pro nadměrně plačící kojence k paní doktorce Kašparové. To bylo Lucince tuším asi pět měsíců. Paní doktorka byla moc milá, Lucinku důkladně prohlédla a konstatovala to, co jsem věděla i já, že jí nic nechybí, jen je na mně chorobně závislá. Tuto závislost jsem způsobila já, když jsem ji ty první měsíce, kdy v podstatě neustále plakala, chovala. Já si ale myslím, že téměř každá matka by jednala stejně, protože ten pláč první měsíce byl opravdu strašlivě bolestný a trhal srdce. S paní doktorkou jsme se domluvily, že neustálé nošení opravdu není řešení a že si musí zvykat být sama a naučit se sama hrát. Začala jsem ji tedy, když jsem potřebovala něco udělat, odkládat do postýlky. Nechala jsem ji plakat třeba půl hodiny a pak jsem si ji vzala v momentě, kdy se pláč trochu zmírnil. Jen chci upřesnit, že předtím jsem to snad tisíckrát zkoušela tak, že jsem vařila a Lucinka seděla u mě v sedátku a do ručičky jsem jí dala kuchyňské náčiní, nebo se na mě dívala při utírání prachu atd, ale ona plakala i tak, když mě viděla, protože chtěla chovat. Naopak, když mě vidí, pláče vždy, někdy pomůže, když ji otočím, aby mě neviděla.

No abych to neprodlužovala, teď je Lucince 8,5 měsíce a situace u nás je taková, že ji odkládám do postýlky v jiném pokoji kdykoliv, když si potřebuji uvařit, uklidit, atd. Nejdřív pláče hodně asi pět minut a pak přechází do tiššího naříkání, které trvá většinou celou dobu, než si ji zase vezmu. Vím, že bych ji asi měla nechat plakat někde v mé blízkosti, ale už na to opravdu psychicky nemám, poslouchat celé dny její pláč a taky Lukáškovi to určitě není příjemné, i když se k ní vždycky chová hezky. Taky mi hodně vadí, že Lukášek k ní často jde a chce ji třeba pohladit nebo podat hračku, a když tam nejsem já, Lucinka na něj většinou reaguje prudkým pláčem. Hrajeme si třeba všichni tři na zemi a já nenápadně odejdu, když je Lucinka zaujatá nějakou hračkou. Jakmile ale zjistí, že tam nejsem, zase spustí. Lukášek se často snaží jí podat nějakou jinou hračku, ale nikdy to nepomůže. Vydrží tam vedle něj plakat třeba 10 minut a to už ji já radši odnesu, protože mám strach, aby ji Lukášek něčím třeba neuhodil, což bych mu snad ani nemohla mít za zlé, když mu deset minut ječí u ucha.

Lucinku máme moc rádi, ale někdy máme pocit, že je to malý tyran, který na sebe chce strhnout veškerou pozornost protože cítí, že se o ni musí dělit s bráchou. Možná jsem také zapomněla napsat, že kdykoliv když zvednu plačící a uslzenou Lucinku z postýlky, rozzáří se jako sluníčko a hned se na mě směje. Vzhledem k tomu, že Lucinka si hraje a procvičuje se v přetáčení a lezení pouze během mé úplné přítomnosti (musím sedět nebo ležet těsně vedle ní), je o cca 2 měsíce pohybově opožděná. Vím, že je úplně v pořádku, jen jí chybí ten čas, kdy nejsem s ní a který prostě jen leží, nevnímá okolí a pláče místo toho, aby se motoricky rozvíjela. Omlouvám se za možná nesouvislý text, psala jsem tak, jak mě jednotlivé věci napadaly a večer už bývám opravdu unavená. Byla bych moc ráda, kdyby se třeba k diskusi přihlásily maminky, které měly nebo mají doma podobné dítě. Třeba si navzájem pomůžeme, už třeba jen tím, že zjistíme, že v tom nejsme sami….