Lehká odbočka - Neúspěšné učení samostatného spaní - osobní + a -

Estivillovu metodu kontrolovaného pláče, tj. dát dítě do postýlky, tiše a rozhodně říci, že teď bude spinkat, usmát se, pohladit a odejít (+ vracet se ve stále se prodlužujících intervalech k plačícímu dítěti) jsem nedávno zkusila. Tato metoda mj. tvrdí, že je prospěšná proto, že dítě zvyklé usínat u matčina prsu a spát s ní v posteli (což je náš případ) mívá mělký spánek a neodpočine si dostatečně. I zpanikařila jsem z toho, že své dceři nevědomky celé dlouhé měsíce ubližuju, a chtěla jsem jí touto metodou "naučit spát". Nepovedlo se. První den usnula po 45 minutách, druhý den asi po deseti. Ale pak se to zlomilo a bylo hůř a hůř a ani ne po týdnu, který měl údajně stačit, se moje láska usínat sama a spinkat celou noc nenaučila. Sofinka byla uplakaná, Fulghum by to popsal jako "nezanedbatelnou ztrátu tekutin" - vystresované miminko, tvářička rudá, mokrá od slz, slin a soplíku, zpocené vlásky, vzteklý řev, neutuchající vzlyky, nic povzbudivého. Možná jsem neschopná, možná Sofča patří mezi to malé procento, které se samo v tomhle věku už spát nenaučí, možná to bude tím, že jí rostou zuby a ona potřebuje prs coby analgetikum (a možná anestetikum). Další z chyb, které jsem udělala, byla ta, že jsem ji nenaučila na dudlík. Dneska si za to nadávám.
Kdybych neznala v okolí žádnou mámu, která spí v posteli se svým miminkem, panikařila bych. Ale znám takovou - kamarádka, "trojmaminka", mě uklidnila, že mláďata savců obvykle se svými maminkami spí. Zvířata nešoupou své děti do zamřížovaných pelíšků oddělených od sebe. Vzala jsem to jako útěchu i povedený vtip :-). Nemám nic proti dětským postýlkám - určitě jsou rozumným vynálezem pro všechny zúčastněné. Ale já prostě potřebovala slyšet, že není nenormální spát vedle svého dítěte a umožnit mu i v noci dotek, ujištění o bezpečí i případné nakojení - pokud to oběma stranám vyhovuje. Přiznám se, že občas mi leze krkem, když jsem za dudlík 5x za noc a při pokusu o odpojení dcery začne tato mručením protestovat a hrozí řevem, ale většinu nocí kojím jen ve chvíli, kdy vlezu do postele a pak nad ránem, když je spánek mělčí. A jsem přesvědčena o tom, že to ještě nějakou dobu vydržím. Čas utíká strašně rychle a jednou budu na společné spaní s voňavým sosajícím miminkem se slzou v oku vzpomínat :-)

Takže, ač to bude znít paradoxně: Micce s Přemečkem závidím, že to zvládli, a gratuluji jim. Kdybych věděla, že Sofča spí ve své postýlce spokojeně celou noc a nic jí nechybí a já se můžu vyspat celou noc v té své, byla bych šťastná jak blecha. Jenže tomu tak není. Tak se aspoň na své situaci snažím najít nějaká pozitiva a důvody, proč je dobře, že spí Sofinka u mě :-)