Když jsem nedávno čekala druhého kluka, taky mi spousta lidí nevěřila, že potají nepláču, že to není holka :-OOO. NECHÁPU. U obou těhotenství mi bylo naprosto jedno, co to bude, ale někteří lidi jako by NESLYŠELI, co jim říkám, a mleli si svou (včetně gynekoložky na UTZ :-O), jakože kluci taky nejsou špatný (sakra, jak kdybych to nevěděla, zvlášť když už doma jednoho úžasňáka mám:-D). A další věc, která mě přiváděla k šílenství, bylo, když se v těhotenství staršího syna někdo ptal, jestli chce RADŠI bráchu, nebo ségru. Tak nějak pod tím cítím, že jedna varianta je lepší a druhá horší - jinak by to přece bylo jedno, ne?! A připravovat dítěti uvítání na svět v duchu "no jsme rádi, že tě máme, ale kdybys byl kluk/holka, bylo by to ještě lepší" mi přijde znak totální demence, sorry.
Předchozí