Přidat názor k článku Happyend se nekoná…

Dobrý den,
četla jsem si váš příběh. Moc mě to mrzí a vím jak vám je. Mě umřel přítel 4.7.07 přímo přede mnou. Z ničeho nic a bylo. Snažila jsem se ho zachránit s pánem co jel okolo a i když jsme mu dávali umělé dýchání a masáž srdíčka a lékaři to pak zkoušeli ještě asi 40 minut, nepovedlo se. Do dnes se hrozně trápím a smutek a zoufalství jsou obrovské. Byli jsme tak šťastní a chtěli se brát. 3 roky jsme spolu bydleli a milovali se den ode dne více. Jeli jsme na dovolenou na kolech kam se můj Péťa hodně těšil. Lékaři říkali, že se nedal zachránit. Prý měl embolii se zástavou srdce a umřel prakticky ihned. Jenže stále neznám výsledek "posledního lékařského ohledání" a bojím se, že jsem něco zanedbala a zavinila tak smrt mého milovaného. Máte štěstí, že máte malého. Já nemám nic. Jsem sama a bez Péti je to tak prázdné. Ptám se, proč někteří lidé nemající v sobě kouska citu, mohou žít do 80 let a ostatní, kteří jsou výborní, milující, šťastní, spravedliví, citliví, jedineční musí umřít tak brzo v největším štěstí? Proč lidé musí umřít, když jsou šťastní? život je najednou o něčem jiném. U mne to je spíše jen o tom, přežít každou minutu s neustálou tvrdou bolestí uvnitř srdce a strachem z budoucnosti. Co přijde? Jak dál? Že ten pocit štěstí, lásky, souznění, bezpečí už se nikdy nevrátí.

Buďte silná. Máte malého.
Mirka P.