Přidat názor k článku Co se změnilo za posledních 30 let v porodnici?

Markéto,
také jsem rodila před pěti lety u apolináře. A bylo to tak příšerné že jsem rozhodnutá v apolináři neskončit i kdyby to byla jediná porodnice v Republice. Ani jsem si tuto porodnici tenkrát nevybrala. Měla jsem rodit v Podolí, ale bohužel synek se rozhodl přijít na svět dřív a to hned jakmile v podolí zavřeli kvůli malování sály,a tak mě odkázali k Apolináři. Celý den jsems trávila na chodbě, protože jsem chtěla být s partnerem. Porod trval dlouho, musela jsem po sobě vytírat odtékající plodovou vodu. Rodila mě jen PA a to když zrovna neměla s druhou nový námět na hovor. Ačkoli syn neměl žádné problémy, sestra mi bez varování skočila na břicho. Syn ze mě vylétl tak rychle že jsem byla potrhaná i hluboko do pochvy. Šil mě lékař prakticky bez analgesie. Syna mi ani nechtěli přiložit k prsu. Pak ho odnesli s tím, že i když má dobré porodní míry, tak musí být přes noc v inkubátoru. Ráno jsem se probudila na pooperační gynekologii, byla jsem z toho dost překvapená. Syna mi nikdo nepřinesl a ani mi nikdo nic neřekl. Kdyby nakonec nepřišla moja mamka na návštěvu tak nevím, jak dlouho bych ho neviděla. I takto to bylo asi 15 hodin od porodu. Sestra nás poslala jedním vchodem a nahoře nás za to druhá sestra seřvala. Syna mi ani nechtěla dát pochovat s tím, že bych ho mohla upustit. Přes matčinu známou jsem se ještě ten den dostala na oddělení šestinedělí. Syna si i nadále nechaly sestry u sebe. Jaké bylo mé překvapení když jsem si pro něj šla kvůli návštěvě a bylo mi řečeno že ho nemají že ho musím mít na pokoji. Když jsem běžela zpátky z pokoje k nim s tím, že ho u sebe prostě nemám, tak se proti mě řítila s obrovským úsměvem sestra, že už ví, kde je. Dala ho jiné matce při návštěvách. Tenkrát mi bylo okolo dvaceti a neměla jsem sílu udělat tam scénu, dnes bych se také chovala jinak. A to se mi omluvila až druhý den staniční sestra, jinak nikdo. Bohužel kvůli silné novorozenecké žloutence musel být syn zase u sester, ale chodila jsem za ním snad každých deset minut, jestli tam MŮJ chlapeček pořád je. Asi osm hodin po porodu jsem začala prohlašovat že mi vypadaly stehy ze šití. Bylo mi řečeno, že tak to má být že se to hojí. Až za sedm dní při odchodu se na mě lékařka pořádně koukla a zjistila že se mi celá jizva rozpadla, ale že to je dobré, ať si dělám sedavé koupele v odvaru z dubové kůry a na kontrolu přijdu za tři týdny. Nakonec mi to nedalo a šla jsem se na to zeptat na chirurgii, kde mám známou a odcházela jsem odtamtud po hodině úplně hotová, protože jsem absolvovala druhé šítí. Po roce mi lékař který mě šil, řekl, že to bylo zralé na celkovou anestezii a že kdybych přišla až za ty tři týdny, tak jsem musela na operaci. A když k tomu přidám ještě pár maličkostí jako propouštěcí zprávu bez několika základních informací a další prkotiny, tak Apolinář už NIKDY. I kvůli tomu všemu mi trvalo tak dlouho než jsem byla ochotná připustit doma jakékoliv řeči o dalším dítěti, i když jsem chtěla minimálně tři a to co nejrychleji za sebou. A i teď mám příšerný strach z dalšího porodu. A už se to blíží.