Přidat názor k článku Moje mateřská dovolená - nervy v kýblu

Jako bys mi mluvila z duše. To, co popisuješ se děje i u nás doma. Já mám dva kluky, jeden má 3,5 a druhý 1,5 - ale působí dojmem staršího, i fyziognomií i psychickou vyspělostí. Chce se ve všem staršímu bráškovi vyrovnat, také povahově je živější než starší syn. Mám ráda uklizeno, moje děti dělají nepořádek od rána do večera. Přízemí, kde máme kuchyň, jídelnu a obývací pokoj máme zdemolované,pomalované, ...sotva douklízím, můžu začít zase. S novou výmalbou a rekonstrukcí těchto prosto počítám tak za rok a spojím to zrovna s výměnou oken, topení. Pořád řeším hromady prádla, do pračky je to snadné hodit, pověsit - to se taky ještě dá. Posbírat suché prádlo taky. Horší se to se žehlením. Když už stihnu vyžehlet, nestihnu to uklidit do skříní, ... neustálý kolotoč. Návaly vzteku máme někdy celé dny třeba i po 30 minutových intervalech, z toho třeba zase pár dní nejsou žádné. Většinou se vzteká proto, že nechci něco dovolit, něco zakážu, něco mu vezmu (třeba věc, kterou by si mohl ublížit),dostane přes ručičku za to, že provedl něco co neměl a věděl, že se to nedělá, ... prostě není po jeho vůli a on na to reaguje okamžitým lehnutím na zem, kope rukama, nohama, válí se po podlaze, dřív ještě klečel na čtyřech a narážel hlavou do země, zdi, ... toto nedělá jen doma, někdy i venku, v obchodě. Řeším to tím, že ho upozorním na to, že jeho chování je nevhodné, že se to nedělá, klidně mu řeknu, že si může řvát a vztekat jak chce, protože mě to nevadí. Nedívám se na něj, v klidu pokračuji ve své práci. Pokud to trvá delší dobu, zeptám se ho, jestli ho to ještě baví - někdy ještě přidá. Jsem ale vždycky někde nablízku, protože má velkou sílu a mám strach, že by si mohl ublížit. Jakmile vidím, že si ubližuje, okamžitě to ukončím tím, že ho beru a tím dojde k jeho uklidnění. Vždy mu ale zdůrazním, že jeho chování bylo nevhodné a nelíbilo se mi. Jednu dobu se válel i po hračkách a byl samá modřina. Jednu dobu to bylo pro mě psychicky náročné, přemýšlela jsem, kde jsem selhala a co jsem udělala špatně. Konzultovala jsem situaci i s naším pediatrem, který mi řekl, že můj přístup je správný, musím vydržet a medikace od dětského psychologa se podává většinou od 3 let věku nezbedného dítěte. Prý z toho vyroste. Dětská sestra mi doporučila studenou vodu. Problém je v tom, že když ho chytnu a nesu do sprchy, už se mi uklidní v náručí a než dojdeme do koupelny - je naprosto klidný. pak už mi nepřijde správné a výchovné ho sprchovat studenou vodou, protože by jeho dětský mozeček nepochopil, proč to dělám. Nejlepší je mít po ruce rozprašovač na květiny. To funguje. Většinou je okamžitě klid. Se starším synem jsem tyto problémy tak často neměla, pokud se mi takto vztekl, bylo to vyjímečně a bylo to z jeho strany tak silné, kdy ze sebe strhával i oblečení a ječel, kopal, ... Řešila jsem to asi dvakrát, třikrát studenou sprchou i s oblečením a byl klid. Do školky nastoupil ve 2,5 letech na dopoledne, protože se se mnou a mladším bráškou - tehdy několikaměsíčním miminkem nudil a chyběl mu kolektiv dětí. Začal chodit na dopoledne, později se rozhodl, že bude chodit i se spaním na celý den. Já jsem to jen uvítala, protože se s mladším doma prali o hračky, starší mladšího surově bil a ubližoval mu, mladší se bránil a naučil se mu oplácet rovným dílem. Dnes jsou ve rvačkách téměř rovnocení partneři. S nástupem so školky se situace trošku uklidnila. Sotva ale přišel domů, okamžitě byl problém znovu na světě. Ve školce se chová vzorově, nebije se, hraje si i s holčičkami, s každým se rozdělí, chápe, že hračky jsou všech. Doma je to ale jinak - všechno je jeho a bráška nesmí na nic sáhnout. Jak sáhne a chce si s ním hrát, je zle. Velké problémy nastaly první týden v červenci, kdy se zavřela školka. S bráškou se vztahy hodně zlepšily, protože mu chybí dětský kolektiv, snaží se malého zapojovat do hry, do rozhovoru, jedná s ním někdy velice pěkně - než se zase stihnou poprat. Začal se ale abnormálně vztekat, řvát, kňourat, snaží se napodobovat toho menšího a asi má pocit, že si tím něco vyřve. Citově mě vydírá, slova "Už tě nemám rád a bež bydlet jinam" slyším několikrát denně. Postupuji většinou tak, že mu řeknu, že se mi jeho chování nelíbí, odnesu ho do dětského pokoje, kde ho položím na postel, vysvětlím mu, proč jsem ho tam donesla, okomentuju jeho chování a naznačím mu, že může přijít za námi, až ho vztek přejde a zase se začne chovat normálně. Pokud to nepomůže, mám pravidlo třikrát a dost. Třikrát mu zopakuji, pokud neposlechne, dostane plácnutí na zadek. Až ho vztek přejde, vše uznává, je na svůj věk velice rozumný, ve školce ho chválí, jak je slušný, ... Během prázdnin se to však stupňuje a stupňuje, do toho se přidá se svým vztekem ten mladší, někdy řve jeden, někdy druhý, většinou oba, protože ten mladší se pak přidá. Už jsem přemýšlela o tom, že zkontaktuji nějakého dětského psychologa. S manželem jsme se dohodli, že pokud by chtěl ale zahájit medikaci nějakými léky, ustoupíme od toho. Nakonec jsem si řekla, že mu dám ještě šanci, jinak je opravdu rozumný, beru to, že měl prostě prázdninový úlet. Příští týden se má znovu otevírat školka - sice mi denně říká, že se netěší a nepůjde, ale vím, že mu děti dost chybí. Začneme asi zase pozvolna, po chvilkách, na pár hodin, na dopoledne, rozhodně ho nebudu zpočátku násilím nutit. Pokud se bude ale takto chovat i během chození do školky, asi budu muset situaci nějak řešit. Jen podotýkám, že ve školce se takto nikdy nechoval, pouze doma. Jsem hodná máma, ale snažím se být přísná. Jsem strašně trpělivá v jednání s nimi, ale skřípu zuby, v duchu si opravdu hodně sprostě nadávám, abych si ulevila a nezbláznila se z toho. Já raději vše řeším domluvou a teprve pokud selže domluva, tak plácnu. Manžel si myslí, že by měl dostat okamžitě, aby si pro příště takové chování rozmyslel. Někdy bych nebyla proti, ale on je na jednu stranu strašně citlivý, někdy se mi rozbrečí kvůli banální maličkosti, má pak živé sny, v minulosti se občas stávalo, že se mu něco zdálo a počůral se. S trestáním si musím dát pozor, protože by mohl mít pocit, že je mu neprávem ublíženo a špatně to snáší.
Jsem z toho všeho psychicky velmi vyčerpaná, manžel je od rána do večera v práci, víkendy má většinou volné. Rodinné zázemí máme velice pěkné, tak kde jsem udělala chybu?
Kamarádky mi doporučují, abych přitvrdila nebo přehodila část povinností na někoho jiného, nebo se brzo zblázním. Ale na koho? Nemám možnost z toho celodenního kolotoče vypadnout. Sama bez dětí jsem byla nedávno poprvé po čtyřech letech, co jsem doma na mateřské. Možnost hlídání je taky jen vyjímečná a pomoc manžela téměř nulová. Celé dny se snažím být s klukama venku, protože tam to docela jde, nemůžeme být dlouho zavření doma, proto ven jdeme za jakéhokoliv počasí. S celodenním výletem je to taky docela obtížné. Mladší ještě po obědě spává a snažím se, aby šel i ten starší. Pokud neusne, aspoň, aby si na chvíli lehl, odpočinul si, zklidnil se. Už to ale vydrží celý den bez spaní. Moje děti by rozhodně jako antikoncepce nezklamaly. Díky tvému článku jsem si uvědomila, že nejsem sama, kdo má tyto problémy. Vše, co popisuješ, jsem si zažila. Večer padám díky celodenní péči o děti a velkou domácnost (domek na vesnici a zahrada, zahrádka, skleníky) do postele naprosto vyšťavená. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Jediná chvilka, kterou mám za celý den pro sebe a kdy jsem opravdu sama je rychlé večerní sprchování. Od června, kdy jsem od manžela dostala počítač a internet se odreaguji aspoň tím, že na stránkách pro maminky zjišťuji, že v tom nejsem sama.
Moje heslo zní: "Co tě nezabije, to tě posílí" - ale už mě to vyčerpává. Hlavně vydržet a ustát tohle všechno se zdravými nervy.