Lizzie,
jenze zena pri porodu a po nem a prvorodicka obzvlast nema zrovna moc sil a odvahy nekomu neco rikat a vyminit si neco jineho, nez je ji nuceno. Ja nevim, jak bych pri prvnim porodu reagovala, kdyby nekdo delal neco jinak, nez jsem chtela. Ale nastesti se tak nestalo.
Treba ted vim, ze jsem schopna bojovat - za svou holcicku kdykoli. I za sebe asi, ale tam ten pocit neni tak silny, nevim proc.
A jinak s tim radovat se z toho, ze maji zdrave dite....je to presne tak, jak psala Grainne (doufam, ze nekomolim jeji nick) - prodelala jsem to stejne, co ona, jen o tyden pozdeji, tedy ve 23tt. A to, ze mam doma zdrave krasne dite me sice tesilo, tesi a vzdycky tesit bude, ale neda se tim utisit bolest z proziteho...to se proste musi prezit, presne, jak to Grainne napsala. Chce to cas. U me je to dnes presne 5 mesicu...utika to jako blazen. A zrovna vcera to na me padlo a brecela jsem. Ze mame nadhernou dceru pomaha, ale neutlumi to bolest. Proste to tak nefunguje...
Preju ti, at tvuj porod i zivot jsou krasne a vicemene bezstarostne....A vim, ze vis, co mam za sebou. Jen jsem mela potrebu to napsat znova, aby si to treba precetly i jine zeny, co Lucii odsuzuji....ony ji jen proste nechapou, protoze neprozily to, co ona. A kazdy z nas vnima ruzne veci jinak....
Předchozí