Přidat názor k článku Jak se rodí v Ostravě

Reyo, já měla nervy v pytli z prvního porodu, též mi tady na Rodině některé čtenářky předhazovaly totéž co autorce tohoto článku - totiž že problém je ve mně, že mám nereálná očekávání, že se neumím ozvat, že kdovíjak jsem se s personálem bavila, ono totiž na hrubý pytle hrubá záplata a bla bla bla prostě jsou lidi, kterým se nikdo nezavděčí, protože si budou stěžovat všude.

No vidíš to a já mám za sebou dva další porody a ty byly naprosto v pohodě. Pokud jsem něco chtěla nebo nechtěla, stačilo to ŘÍCT - nemusela jsem svůj požadavek OBHAJOVAT, VYSVĚTLOVAT, OPAKOVAT, TRVAT SI NA SVÉM... což jsem u prvního porodu musela. A stejně jsem byla ta divná, snažili se mně "přečůrat", lékař mě oblboval tím, jak strašně moc svým chováním ubližuji dítěte (a já byla strachy po*raná až za ušima, než jsem pochopila, že od něj je to jenom rétorické cvičení, nikoli informace o aktuálním stavu), na mou adresu personál pronášel posměšné poznámky, na šestinedělí mi k úkonům odnášeli dítě, když jsem spala (jestli to byl na oddělení normální postup nebo jenom reakce na to, že pokud jsem byla vzhůru, tak jsem chtěla být jednak informovaná o tom, co s děckem dělaj a jednak u toho přítomná, to nevím)... Zkrátka pobyt v nemocnici u prvního porodu byl pro mne záhul na nervy, protože jsem tam cítila jak hadr na podlahu. Pobyt v porodnici při druhém a třetím dítěti byl naprosto v pohodě a ráda na něj vzpomínám, protože se ke mně personál choval jako k svéprávné bytosti.