Přidat názor k článku Jak se rodí v Ostravě

Reyo, jistě :o) K prvnímu porodu jsem šla s důvěru ve zdravotnictví - přímo v porodnici jsem si zjistila základní věci, které mě zajímaly, ty důležité dopadly OK, o ostatních jsem si řekla, že nějak se to vyvrbí, však jsme lidi a proti mé vůli si mi nikdo netroufne nic dělat. Kdybych se musela doslova o každém prdu dohadovat jenom s lékařem, bylo by to ještě OK. Já se ale musela dohadovat pomalu s každým.

K druhému porodu jsem šla s vědomím, že ve zdravotnictví jsou zlí vlci chystající se mi ublížit :o) a s ohledem na tuto skutečnost jsem si vybrala porodnici, kde se nebudu muset HÁDAT o základních věcech. Slovo HÁDAT používám záměrně, protože stejně jako autorka článku jsem získala zkušenost, že ŘÍCT nestačí. Dohadování se a hádaní u porodu se nemalou měrou promítlo právě na mé poporodní depresi - nevidím důvod, proč bych to měla považovat za samozřejmou formu komunikace. Asertivní trvání na tom, že dítě po mém příchodu na šestinedělí zůstane u mne, nakonec sice slavilo úspěch, ale já v tu chvíli už mlela z posledního a jenom o trochu víc počítat s takovou situací, tak jsem v tu chvíli sebrala svoje dítě, zavolala manželovi a práskla za sebou dveřmi. Stejně, jako to nakonec udělala autorka článku (která narozdíl ode informace nejspíš měla, když chtěla rodit doma). Byla to jenom důvěra ve zdravotnictví, díky které jsem si řekla, že ono to v porodnici ty čtyři dny vydržím, tak mě ani ve snu nenapadlo zjišťovat si, co a jak s čerstvým novorozencem, který neprošel obvyklými vyšetřeními. A když už jsme u těch snů - ta scénka, jak já stojím uprostřed pokoje, naproti mne ve dveřích sestra a dohadujeme se, jestli jako matka mám právo mít u sebe svoje zdravé dítě, nebo jestli prostě bude na dětském pokoji, protože oni jsou na to tak zvyklí, tak to byla scénka, která se mi vryla do podvědomí tak, že při druhém a třetím těhotenství jsem na toto téma měla noční můry. Byť jsem to v tu chvíli sama považovala za nepodstatné, protože dítě jsem k sobě získala a trápily mě naprosto jiné věci. Byly věci, na kterých jsem si taktéž trvala a bylo to k ničemu, protože lékař nade mnou prostě má převahu - pokud mi nepodá dostatečné informace nebo pokud je podá záměrně zkreslené, jsem odkázána na jeho rozhodnutí, pokud nechci ublížit dítěti. Byť bych se třeba rozhodla jinak, kdybych informace měla pravdivé.

Takže - souhlasím s tebou, umět si říct, že něco chci či nechci, by žena měla umět. Autorka článku si řekla a bylo jí to k ničemu. Že by byla její chyba, že si na svém neuměla trvat, s tím nesouhlasím. Neměla by být situace taková, že si rodička MUSÍ TRVAT na něčem, aby lékaři vzali na vědomí, že má taky nějaká práva.