Přidat názor k článku Na co se mne nikdo neptal...

Přečetla jsem si tenhle článek hned několikrát. Jen mě trochu mrzí, že jsem se na tyhle stránky nedostala v době, kdy se můj Kubík měl narodit. Představa porodnice mne tehdy děsila už dlouhou dobu před tím. Moc dlouho jsem uvažoval o alternativním způsobu porodu. Rodit doma mi nikdo z lékařů nedoporučil. A je pravda, že jejich argumenty byly dost často silnější než ty moje. Představa toho jak sedím na gynekologickém křesle, v předu při dobré vůli, doktor, kolem sestra, ve mě stále žádný dobrý dojem nedělal. A tak jsem se doslechla o tzv. Centru aktivního porodu. Prakticky si odrodím sama s taťkou v místnosti, která je blízko porodního sálu. Přihlásila jsem se na kurzy a s taťkou jsme pravidelně docházeli. Termín se blížil a oba jsme byli příliš nervózní. Jako prvorodička jsem byla upozorněna, že porod může trvat déle než u žen, které už rodily. Také že trval. Celých 36 hodin bolestí. Ke konci porodu to vypadalo, že se chlapeček, jen tak sám asi nenarodí. Ozvy slábli a já taky. Neměla jsem sílu už na nic. Odvedli mě na sál, kde nám nakonec doktor pomohl. Kuba, ač měl skoro 4 kila musel do inkubátoru, špatně dýchal a byl velmi unavený. Dnes je Kuba zdravý a má se čile k světu. Dnes si uvědomuju, jak nebezpečné to mohl být, kdybych se odhodlala rodit doma. Ale názor na nemocnici jsem stejně nezměnila. Pomohou vám tam, ale proč vás tam musí držet tak dlouho, jsem opravdu nepochopila.